SVĚTELNÁ  KNIHOVNA

STAŽENÍ  KNIHY

PŘÁTELSTVÍ  S  BOHEM

neobvyklý dialog 

Neale Donald Walsch 

1999 

www.andele-svetla.cz

www.vesmirni-lide.cz

(*)

OBSAH

PODĚKOVÁNÍ

ÚVOD

PRVNÍ KAPITOLA

DRUHÁ KAPITOLA

TŘETÍ KAPITOLA

ČTVRTÁ KAPITOLA

PÁTÁ KAPITOLA

ŠESTÁ KAPITOLA

SEDMÁ KAPTOLA

OSMÁ KAPITOLA

DEVÁTÁ KAPITOLA

DESÁTÁ KAPITOLA

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

DVANÁCTÁ KAPITOLA

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

ČTRNACTÁ KAPITOLA

PATNÁCTÁ KAPITOLA

ŠESTNACTÁ KAPITOLA

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

OSMNÁCTÁ KAPITOLA

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA

DVACÁTÁ KAPITOLA

DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

DOSLOV

(**)

PODĚKOVÁNÍ

Opět chci poděkovat především svému nejlepšímu příteli, Bohu. Jsem hluboce vděčný, že jsem našel Boha, hluboce vděčný, že jsem se s Bohem konečně spřátelil a hluboce vděčný za všechno, co mi Bůh dal - a dal mi příležitost dávat.

V poněkud jiné rovině, ač o nic méně nebeské, je moje přátelství s mou partnerkou a manželkou Nancy, která je živoucí definicí slova „požehnání“. Je zdrojem mého štěstí od okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali.

Nancy je úžasný člověk. Vyzařuje z ní klidná moudrost, nekonečná trpělivost, hluboký soucit a ta nejčistší láska, jakou jsem kdy poznal. Přináší světlo do světa časté temnoty. Její přítomnost ve mně posiluje víru ve všechno dobré a krásné, víru v přátelské vztahy a skutečnou lásku.

Dále chci vyjádřit svou vděčnost všem úžasným lidem, kteří mě inspirují svým chováním, vlastnostmi a způsobem existence. Děkuji všem těmto učitelům, kteří mi ukázali cestu:

Kirstenu Bakkeovi, který je vzorem spolehlivosti a energického vůdcovství, jehož nedílnou součástí je soucit, citlivost a porozumění.

Ritě Curtisové, která mi ukázala, že osobní moc neubírá nic na ženskosti, ale že naopak hodně přidává.

Elleně DeGeneresové, která je vzorem odvahy, jakou většina lidí považuje za nemožnou.

Bobu Friedmanovi, který mi ukázal, že opravdu existuje poctivost.

Billu Griswoldovi a Danu Higgsovi, kteří mi ukázali, co znamená celoživotní přátelství.

Jeffu Goldenovi, který mi ukázal, že pronikavá inteligence, vášnivá víra a schopnost přesvědčit nejsou neslučitelné.

Patty Hammettové, která mi ukázala, co je skutečná láska, věrnost a oddanost.

Anne Hecheové, která žije naprosto autenticky a která by se takového způsobu života nevzdala za nic na světě.

Jerrymu Jampolskému a Dianě Cirincioneové, kteří mi ukázali, že lidé, kteří jsou ochotni milovat, dokážou vytvořit všechno - a pak o tom příliš nemluvit.

Elisabeth Kűblerové-Rossové, která mi ukázala, že je možné přinést ohromující dar celé planetě a nebýt tím ohromen.

Kaele Marshalové, která vždycky odpouští neodpustitelné a díky které věřím Božímu slibu, že se všichni lidé dočkají vykoupení.

Scottovi McGuireovi, který mi ukázal, že citlivost neubírá nic na mužnosti, ale že naopak hodně přidává.

Willu Richardsonovi, který mi ukázal, že k tomu, abyste byli bratry, nemusíte být syny téže matky.

Bryanu L. Walschovi, který je vzorem vytrvalosti a který mi ukázal nesmírný význam rodiny.

Dennisu Weaverovi, který mi ukázal všechno, co lze vědět o mužské eleganci a o tom, jak užívat vlastních schopností a slávy k obohacení života druhých lidí.

Marianne Williamsonové, která ukázala, že duchovní a světské vůdcovství se vzájemně nevylučují.

Oprah Winfreyové, která je vzorem osobního odhodlání a odvahy a která mi ukázala, co to znamená dát v sázku všechno pro to, v co věříte.

Garymu Zukavovi, který je vzorem laskavé moudrostí a který mi ukázal, jak je důležité nejen najít Střed, ale také v něm zůstat.

Od těchto a mnoha dalších učitelů se celý život učím. Uvědomuji si, že všechno dobré, co mohu udělat, pochází od nich, neboť oni mě všechno naučili, a já to jen předávám ostatním.

Samozřejmě že jsme tu všichni proto, abychom jeden druhého učili. Všichni jsme učiteli všech. A není to skutečné požehnání ? 

ELISABETH KŰBLEROVÉ-ROSOVÉ,

která změnila názor lidstva

na smrt a na život a která

se jako první odvážila hovořit

o Bohu bezpodmínečné lásky,

s nímž můžeme být přáteli.

LYMANOVI W. („BILLU“) GRISWOLDOVI,

jehož třicetileté přátelství

mě naučilo porozumění a trpělivosti

a štědrostí ducha a tolika věcem,

které nelze pojmenovat slovy,

ale na které lidské duše

nikdy nezapomenou.

(0)

ÚVOD

Řekněte někomu, že jste právě hovořili s Bohem, a uvidíte, co se stane.

Ani to nemusíte zkoušet. Já vám to řeknu.

Celý váš život se změní.

Zaprvé proto, že jste s Bohem hovořili, a zadruhé proto, že jste o tom někomu řekli.

Abych byl upřímný, musím říci, že jsem udělal mnohem víc. S Bohem hovořím už šest let. A nejenže jsem o tom někomu „řekl“, ale také jsem rozhovor zaznamenal písemně a rukopis jsem poslal nakladateli.

Od té doby je můj život velice zajímavý. A trochu překvapující.

Prvním překvapením bylo, že nakladatel rukopis přečetl a dokonce jej vydal v knižní formě. Druhým překvapením bylo, že lidé knihu kupovali a dokonce ji doporučovali svým přátelům. Třetím překvapením bylo, že jejich přátelé knihu doporučovali svým přátelům a tím z ní učinili bestseller. Čtvrtým překvapením je, že se dnes prodává v sedmadvaceti zemích. Pátým překvapením je, že mě cokoli z toho překvapilo, ačkoli vím, kdo je mým spoluautorem.

Řekne-li vám Bůh, že něco udělá, můžete se na to spolehnout. Bůh vždycky dosáhne toho, co chce.

Uprostřed toho, co jsem považoval za soukromý rozhovor, mi Bůh řekl, že „tohle se jednou stane knihou“. Já jsem mu nevěřil. Samozřejmě. Od narození nevěřím dvěma třetinám toho, co mi Bůh říká. To je můj problém. Netýká se však pouze mě, týká se celého lidstva.

Kdybychom jen poslouchali...

Kniha, která byla publikována, měla dost neoriginální titul Hovory s Bohem. Nemusíte věřit, že jsem takový rozhovor měl, a já ani nepotřebuji, abyste tomu věřili. Nic to nezmění na skutečnosti, že jsem jej měl. Pouze vám to usnadní odmítnout, co mi při tom rozhovoru bylo řečeno. Ostatně někteří lidé to odmítají. Na druhé straně, je mnoho těch, kteří nejen věří, že takový rozhovor možný je, ale navíc, začlenili komunikaci s Bohem do svého každodenního života. Samozřejmě mám na mysli dvoustrannou komunikaci. Tito lidé o tom však nemluví s každým, neboť si uvědomují, že ti, kteří říkají, že se každý den modlí k Bohu, jsou považováni za nábožné, kdežto ti, kteří tvrdí, že k nim Bůh každý den hovoří, jsou považováni za blázny.

To mně ovšem nevadí. Jak už jsem řekl, nemám nejmenší potřebu, aby kdokoli věřil čemukoli, co říkám. Ve skutečnosti bych byl raději, kdyby lidé naslouchali svému vlastnímu srdci, kdyby hledali své vlastní pravdy a spoléhali na svou vlastní moudrost. A kdyby měli zájem, mohli by sami hovořit s Bohem.

Jestliže něco z toho, co říkám, vede druhé k zamyšlení nad tím, jak žijí a čemu věří, jestliže je to podněcuje ke zkoumání svých zážitků a hledání vlastní pravdy - pak moje knihy nejsou úplně zbytečné.

To jsem měl v úmyslu od samého počátku. Jsem o tom přesvědčen. Proto se Hovory s Bohem staly bestsellerem. A myslím, že kniha, kterou právě čtete, si našla cestu do vašich rukou, aby vás opět podnítila k hledání vaší vlastní pravdy - ale tentokrát mnohem širší pravdy: Je možné mít něco víc než rozhovor s Bohem ?  Je možné udržovat s Bohem přátelství ? 

Tato kniha tvrdí, že to možné je, a navíc vám říká jak. Slovy samotného Boha. Neboť v této knize náš rozhovor pokračuje. Otvírá mnoho nových témat a zároveň zdůrazňuje některé věci, o kterých se už mluvilo.

Zjišťuji, že tímto způsobem moje hovory s Bohem pokračují. Pohybují se v kruhu, znovu opakují, co již bylo řečeno, a pak neočekávaně vstupují do nových oblastí. Tento způsob, při kterém dělám dva kroky vpřed a jeden zpátky, mi umožňuje zapamatovat si všechno, co jsem se dověděl, abych si mohl vytvořit pevný základ pro další poznání.

Tento proces není náhodný. A přestože je zpočátku poněkud otravný, dnes si uvědomuji jeho přednosti. Neboť tím, že si vštěpujeme Boží moudrost, ovlivňujeme své vědomí. Probouzíme je. Povznášíme je. Chápeme stále víc, takže se nakonec rozpomeneme, kdo opravdu jsme, a začneme to vyjadřovat.

Na těchto stránkách vám řeknu něco o své minulosti a také o tom, jak se můj život změnil od té doby, co byla vydána trilogie „Hovory s Bohem“. Mnoho lidí se mě na to ptá a je to pochopitelné. Chtějí se dovědět něco o člověku, který říká, že hovořil s tím nahoře. Z toho důvodu však své příběhy nevyprávím. Úryvky z mého „osobního příběhu“ nejsou v této knize proto, aby uspokojily lidskou zvědavost. Jsou tu proto, aby ukázaly, jak můj život demonstruje, jaké to je přátelit se s Bohem - a jak životy všech lidí demonstrují totéž.

To je hlavní myšlenka této knihy. Všichni se přátelíme s Bohem, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.

Já byl jedním z těch, kteří si to neuvědomovali. Ani jsem nevěděl, kam mě takové přátelství může dovést. A to je velké překvapení; je to opravdový zázrak. Nikoli to, že je možné mít přátelský vztah k Bohu, ale to, co nám takové přátelství přináší - a kam nás může dovést.

Jsme tu na cestě. Přátelství s Bohem není bezdůvodné. Ještě donedávna jsem ten důvod neznal. Nemohl jsem se rozpomenout. Teď, když jsem se rozpomenul, přestal jsem se Boha bát, a to změnilo můj život.

Na těchto stránkách (a ve svém životě) se stále ještě ptám na mnoho věcí. Ale dnes také nabízím odpovědi. To se změnilo. Dnes hovořím s Bohem, nejen pouze k Bohu. Jdu po jeho boku, nejen za ním.

Upřímně si přeji, aby se váš život změnil stejně, jako se změnil život můj; abyste i vy, s pomocí této knihy, navázali opravdové přátelství s Bohem a abyste v důsledku toho vyjadřovali své názory a žili svůj život s novým přesvědčením.

Doufám, že přestanete být pouhými hledači světla a že se stanete jeho nositeli. Neboť co přinášíte, to najdete.

Zdá se, že Bůh hledá spíš vůdce než následovníky: Můžeme Boha buď následovat, nebo k němu vést druhé. To první změní nás, to druhé změní svět.

NEALE DONALD WALSCH

Ashland, Oregon

červenec 1999

(1)

PRVNÍ KAPITOLA

Přesně si pamatuji, kdy mě poprvé napadlo, že bych se měl bát Boha. Bylo to toho dne, kdy Bůh řekl, že moje matka půjde do pekla.

Tak dobře, neřekl to Bůh, ale řekl to někdo jiný jeho jménem.

Bylo mi tehdy šest let. Moje matka, která se považovala tak trochu za mystika, seděla u kuchyňského stolu a věštila své přítelkyni budoucnost. V té době k nám chodilo mnoho lidí, kteří byli zvědaví, jakou předpověď dokáže matka najít v obyčejných hracích kartách. Říkali, že to umí, a tak se pomalu rozšířila pověst o jejích schopnostech.

Když maminka toho dne četla z karet, neočekávaně nás navštívila její sestra. Pamatuji se, že se tetě nelíbilo, co viděla, když po jediném zaklepání vrazila do kuchyně zadními dveřmi. Maminka se tvářila, jako by byla přistižena při něčem, co se nemá dělat. Rozmrzele představila svou přítelkyni, rychle sebrala karty se stolu a strčila si je do kapsy u zástěry.

V tu chvíli nikdo nic neřekl, ale když jsem pak tetu doprovázel k autu, řekla mi: „Tvoje maminka by nikomu neměla předpovídat budoucnost. Bůh ji za to potrestá.“

„A proč ?“  zeptal jsem se.

„Protože obcuje s ďáblem“ - tu větu si pamatuji přesně, protože mi připadala velmi podivná –

„a Bůh ji pošle přímo do pekla.“ Řekla to stejně bezstarostným tónem, jako by říkala, že zítra bude pršet. Dodnes si pamatuji, jak jsem se třásl strachem, když teta odjížděla. Byl jsem k smrti vyděšený, protože jsem věřil, že maminka strašně rozhněvala Boha. V tu chvíli jsem se ho začal bát.

Proč by Bůh, který je považován za nejlaskavějšího stvořitele ve vesmíru, chtěl zatratit moji maminku, která byla nejlaskavějším člověkem, jehož jsem znal ?  O tom můj šestiletý rozum přemýšlel. A tak jsem dospěl k závěru šestiletého dítěte: je-li Bůh tak krutý, aby udělal něco takového mamince, kterou všichni považovali za světici, pak je velmi snadné rozzlobit ho - snazší než rozzlobit mého otce - takže bychom se všichni měli chovat slušně.

Boha jsem se bál mnoho let, neboť můj strach byl neustále posilován.

Pamatuji si, jak nám v druhé třídě při hodině katechismu jeptiška řekla, že dítě, které není pokřtěno, nepůjde do nebe. I žákům druhé třídy to připadalo tak nepravděpodobné, že jsme jí dávali nepříjemné otázky. „Sestro, sestro, co když rodiče vezou dítě ke křtu a celá rodina se zabije při strašné automobilové nehodě ?  Nepůjde dítě s rodiči do nebe ?“

Naše jeptiška musela být ze staré školy. „Nepůjde,“ vzdychla, „obávám se, že ne.“ Doktrína pro ni byla doktrínou a neexistovaly žádné výjimky.

„Ale kam by to dítě šlo ?“  zeptal se vážně jeden spolužák. „Do pekla, nebo do očistce ?“  (Devítileté děti z dobrých katolických rodin vědí přesně, co je „peklo“.)

„Nešlo by ani do pekla, ani do očistce,“ odpověděla sestra. „Šlo by do předpeklí.“

Předpeklí ? 

Předpeklí, jak nám vysvětlila sestra, je místo, kam Bůh posílá děti a další lidi, kteří umřeli, aniž byli pokřtěni. Nejsou vlastně trestáni, ale nikdy neuvidí Boha.

S takovou představou o Bohu jsem vyrůstal. Třeba si myslíte, že si to všechno vymýšlím, ale tak tomu není. Mnoho náboženství se snaží vyvolat strach z Boha a mnoho náboženství ten strach posiluje.

Můj strach z Boha nemusel nikdo posilovat. Jestliže si myslíte, že mě vyděsilo předpeklí, počkejte, až vám řeknu o konci světa.

Na počátku padesátých let jsem slyšel příběh o dětech z Fatimy. Fatima je vesnice ve středním Portugalsku, severně od Lisabonu, kde se prý Panna Maria zjevovala jedné mladé dívce a jejím sestřenicím. Tohle mi bylo řečeno:

Panna Maria dala dětem Dopis světu. Děti měly dopis osobně doručit papeži. Papež jej měl po přečtení zalepit a odhalit jeho poselství veřejnosti pouze v případě nutnosti.

Po přečtení dopisu papež prý tři dny plakal, neboť dopis prý obsahoval strašnou zprávu o tom, jak se Bůh v lidech zklamal, a detaily o tom, jak bude muset potrestat lidstvo, jestliže neuposlechneme jeho poslední varování a nezměníme své chování. Byl by to konec světa a lidé by strašně trpěli.

V katechismu nám bylo řečeno, že Bůh je tak rozzlobený, že by nás potrestal ihned, ale že je milosrdný a že nám na přímluvu Panny Marie dá poslední příležitost.

Příběh o Panně Marii z Fatimy naplnil mé srdce hrůzou. Běžel jsem ze školy domů, abych se zeptal matky, zda to je pravda. Maminka mi řekla, že jestliže nám to řekli jeptišky a kněží, pak to musí být pravda. Moji nervózní a vyděšení spolužáci se ptali sestry, co máme dělat.

„Každý den choďte na mši,“ radila sestra. „Každý večer se modlete. Každý týden choďte ke zpovědi. Konejte pokání a nabídněte Bohu své utrpení jako důkaz, že jste se odvrátili od hříchu. Přijímejte svátost oltářní. Každý večer před spaním projevujte svou lítost, abyste se dostali do nebe, kdybyste v noci umřeli.“

Dokud mě nenaučili následující modlitbu, nikdy mě nenapadlo, že bych se nemusel dožít rána:

Teď, když se ukládám k spánku,

Prosím Boha, aby ochraňoval mou duši.

A jestliže umřu, než se probudím,

Prosím Boha, aby si mou duši vzal.

Po několika týdnech takového modlení jsem se bál jít do postele. Každý večer jsem plakal a nikdo nevěděl, co mi je. Dodnes mě pronásledují představy o náhlé smrti. Často když odjíždím z města - a někdy když jdu jen do obchodu říkám své ženě Nancy: „Jestliže se nevrátím, pamatuj si, že moje poslední slova byla »Miluji tě«.“ Dnes to říkám spíš žertem, ale někde v hloubi duše to myslím smrtelně vážně.

Podruhé jsem pocítil strach z Boha, když mi bylo třináct. Frankie Schultz, můj opatrovník z dětství, který bydlel naproti nám, se ženil. Pozval mne - mne - abych dělal pořadatele na jeho svatbě !  Byl jsem nesmírně pyšný. Dokud jsem nepřišel do školy a neřekl to naší jeptišce.

„Kde se ta svatba koná ?“  zeptala se podezřívavě.

„V kostele svatého Petra,“ odpověděl jsem nevinně.

„V kostele svatého Petra ?“  opakovala ledovým hlasem. „To je luteránský kostel, že ano ?“

„Ani nevím. Neptal jsem se. Myslím, že...“

„To je luteránský kostel a neměl bys tam chodit.“

„Proč ne ?“  zeptal jsem se.

„Protože nesmíš,“ prohlásila a v jejím tónu bylo něco neodvolatelného.

„Ale proč ne ?“

Sestra se na mě podívala, jako by nemohla uvěřit, že se jí znovu ptám. Pak se však přátelsky usmála, jako by čerpala z jakéhosi vnitřního zdroje nekonečné trpělivosti.

„Dítě, Bůh nechce, abys chodil do pohanského kostela,“ vysvětlila mi. „Lidé, kteří tam chodí, věří v něco jiného než my. Neučí se tam pravda. Chodit do nekatolických kostelů je hřích. Mrzí mě, že se tvůj přítel Frankie žení v takovém kostele. Bůh nepožehná jeho manželství.“

„Sestro,“ řekl jsem s vědomím, že jdu daleko, daleko za hranici její snášenlivosti, „co když tam stejně půjdu ?“

„Běda ti,“ řekla s upřímným znepokojením.

To je opravdu vážné. Bůh je drsný chlapík. Nesnáší neposlušnost.

Já však neuposlechl. Přál bych si, abych mohl říci, že jsem svůj protest založil na vyšším morálním základě, ale ve skutečnosti jsem si nedovedl představit, že bych se vzdal příležitosti obléknout si své bílé sportovní sako (s růžovým karafiátem o jakém zpíval Pat Boone ! ). Rozhodl jsem se, že nikomu neřeknu, co mi říkala jeptiška, a šel jsem na svatbu. Neumíte si představit, jaký jsem měl strach !  Možná si myslíte, že přeháním, ale celý den jsem očekával, že mě Bůh zabije. Během obřadu jsem si dával pozor na luteránské lži, před nimiž jsem byl varován, ale kněz říkal jen samé krásné věci, jež rozplakaly všechny přítomné. A přece jsem byl na konci obřadu celý zpocený.

Toho večera jsem padl na ruce a na kolena a prosil Boha, aby mi odpustil můj přestupek. Odříkal jsem tu nejkrásnější modlitbu, jakou jste kdy slyšeli. Ležel jsem v posteli, bál se usnout a stále jsem opakoval, jestliže umřu, než se probudím, prosím Boha, aby si vzal mou duši...

Tyto příběhy z dětství vám neříkám bezdůvodně - a mohl bych jich vyprávět mnohem víc. Chci jen, abyste pochopili, jak opravdový byl můj strach z Boha. Protože můj příběh není jedinečný.

A jak už jsem řekl, před Bohem se netřesou jen římští katolíci. Ani zdaleka ne. Polovina lidí na světě věří, že je Bůh „dostane“, jestliže nebudou dobří. Fundamentalisté mnoha náboženských vyznání se snaží vyvolat strach v srdcích svých stoupenců. Nesmíte dělat tohle. Nedělejte tamto. Přestaňte to dělat, nebo vás Bůh potrestá. A to nemluvím o důležitých přikázáních, jakým je například přikázání Nezabiješ. Mluvím o tom, jak se Bůh rozzlobí, když budete jíst v pátek maso (ačkoli na to svůj názor už změnil) nebo vepřové kterýkoli den v týdnu nebo když se rozvedete. Mluvím o Bohu, kterého rozzlobíte tím, že nenosíte na svém ženském obličeji závoj, nikdy v životě nenavštívíte Mekku, neskoncujete s veškerou činností, nepadáte pětkrát denně na tvář, neženíte se v chrámu, nechodíte ke zpovědi a nenavštěvujete kostel každou neděli.

S Bohem musíme jednat opatrně. Je ovšem těžké znát všechna pravidla, neboť jich je mnoho. A nejhorší je, že pravidla každého náboženství jsou správná. Alespoň to každé náboženství tvrdí. A přece nemohou být všechna správná. Jak si tedy vybrat ?  Jak poznat, co je správné ?  To je neodbytná otázka, a nikoli nedůležitá, vezmeme-li v úvahu, jak málo věcí Bůh toleruje.

A teď se objeví kniha „Přátelství s Bohem“. Co to znamená ?  Jak je to možné ?  Je možné, že Bůh nakonec není ten Nebeský zoufalec ?  Je možné, že nepokřtěné děti jdou do nebe ?  Že nošení závoje nebo klanění se k Východu, odmítání tělesných rozkoší nebo vepřového masa nemá s ničím nic společného ?  Je možné; že nás Alláh miluje bezpodmínečně ?  Že nás k sobě Jehova všechny povolá, až se přiblíží dny slávy ? 

A je možné považovat Boha za bytost, která není mužského rodu ?  Mohl by být ženou ?  Nebo dokonce bezpohlavní ?  Pro člověka, který byl vychován jako já, jsou hříchem už jen takové myšlenky.

A přece se jimi musíme zabývat. Musíme se ptát, zda jsou oprávněné. Naše slepá víra nás zavedla do slepé uličky.

Z hlediska evoluce se lidstvo za poslední dva tisíce let nedostalo příliš daleko. Posloucháme jednoho učitele za druhým, jednoho mistra za druhým, jednu lekci za druhou a stále ještě jsme se nezbavili způsobů chování, které nám přinášejí utrpení od počátku času.

Stále ještě zabíjíme jeden druhého, toužíme po moci, sexuálně utlačujeme společnost, špatně vychováváme své děti, ignorujeme utrpení a tím je vlastně způsobujeme.

Uplynuly již dva tisíce let od Kristova narození, dva a půl tisíce let od narození Buddhy a ještě víc od té doby, co jsme poprvé slyšeli učení Konfucia a moudrost Taa, a ještě jsme nenašli odpověď na Základní otázku. Podaří se nám někdy použít našich vědomostí k něčemu užitečnému, k něčemu, co může fungovat v našem každodenním životě ? 

Myslím, že ano. A jsem si tím docela jistý, neboť jsem o tom často hovořil s Bohem.

(2)

DRUHÁ KAPITOLA

Otázka, kterou dostávám nejčastěji, zní: „Jak víte, že opravdu hovoříte s Bohem ?   Jak víte, že to není jen vaše představivost ?  Nebo dokonce ďábel, který se vás snaží oklamat ?“

Druhá nejčastější otázka: „Proč si Bůh vybral právě vás ?“

A třetí otázka: „Co se ve vašem životě změnilo, od té doby, co jste začal hovořit s Bohem ?“

Možná si myslíte, že většina otázek má něco společného se slovy Boha, s neobyčejnými moudrostmi a pravdami našeho dialogu - a těch bylo zajisté mnoho - ale nejčastější otázky se týkají lidské stránky tohoto příběhu.

Nejvíc ze všeho nás zajímají druzí lidé. Ti nás zajímají víc než cokoli jiného na světě. Je to jako bychom tušili, že můžeme-li se dovědět něco o druhých, můžeme se dovědět něco o sobě. A touha poznat sami sebe - poznat, kdo opravdu jsme - je naší nejhlubší touhou.

A tak nás zajímají spíš zkušenosti druhých než jejich znalosti. Jaké to bylo ?  Jak víte, že je to pravda ?  Na co právě teď myslíte ?  Proč to děláte ?  Jak to, že se tak cítíte ? 

Neustále se snažíme pochopit pocity druhých. Jakýsi vnitřní naváděcí systém nás intuitivně a neodolatelně vede k druhým lidem. Věřím, že máme v genech zakódovanou univerzální inteligenci. Tato inteligence řídí naše základní reakce. Působí na buněčné úrovni a vytváří to, čemu někteří říkají zákon přitažlivosti.

Věřím, že jsme jeden k druhému přitahováni inherentně, neboť v hloubi duše víme, že jeden v druhém najdeme své já. Nemusíme si toho být úplně vědomi, nemusíme to umět přesně formulovat, ale myslím, že to chápeme na buněčné úrovni. A také věřím, že toto mikrokosmické vědomí čerpá z vědomí makrokosmického. Věřím, že na nejvyšší úrovni víme, že jsme všichni součástí boží podstaty.

Právě toto nejvyšší vědomí nás přitahuje k druhým lidem, zatímco ignorování této skutečnosti vede k osamělosti a utrpení.

Mé rozhovory s Bohem mi ukázaly, že veškeré utrpení a tragédie lidského života lze připsat jedinému lidskému rozhodnutí - rozhodnutí izolovat se od druhých lidí. Rozhodnutí ignorovat nejvyšší vědomí. Rozhodnutí považovat naši přirozenou přitažlivost k druhým za „špatnou“ a naši jednotu s boží podstatou za smyšlenou.

Tím popíráme své skutečné já. A právě z tohoto popírání vlastního já vyplývá veškerá naše negativita. Naše zlost, zklamání a hořkost jsou důsledkem popření naší největší radosti. Radosti z toho, že jsme součástí jednoho celku.

A konflikt lidských vztahů spočívá v tom, že zatímco se na buněčné úrovni snažíme prožívat svou jednotu, na duševní úrovni ji popíráme. Proto jsou naše názory na život v rozporu s naším nejhlubším vnitřním vědomím. V podstatě každý den jednáme proti svým instinktům. To nás dovedlo k našemu dnešnímu šílenství, které nás nutí izolovat se od druhých, zatímco toužíme prožívat radost z toho, že jsme součástí boží podstaty.

Lze tento konflikt překonat ?  Ano. Bude překonán, až překonáme náš konflikt s Bohem. A proto jsem napsal tuto knihu.

Nikdy jsem netušil, že ji napíšu. Byla mi dána stejně jako předtím „Hovory s Bohem“. Domníval jsem se, že až dopíšu trilogii HSB, ukončím svou „kariéru náhodného spisovatele“. Když jsem pak začal psát děkovnou stránku do svého Průvodce k První knize, měl jsem pocit, že prožívám něco mystického.

Říkám vám, co se tehdy stalo, abyste pochopili, proč píšu tuto knihu. Když se někteří lidé dověděli, že opět píšu, říkali mi: „Myslili jsme, že jste měl napsat jen „Hovory s Bohem“.“ Pravděpodobně měli dojem, že další kniha jaksi narušuje integritu původního procesu. Proto vám chci říci, jak jsem si uvědomil, že tuto knihu musím napsat - přestože ani teď nemám nejmenší tušení, o čem bude.

Na jaře 1977 jsem dokončil svého Průvodce. Nervózně jsem očekával odpověď svého nakladatele. Ten mi nakonec zavolal.

„Ahoj, Neale, úžasná kniha !“  řekl mi Bob Friedman.

„To myslíš vážně ?  Neděláš si legraci ?“  Část mého já vždycky očekává to nejhorší. Očekával jsem, že mi řekne: „Lituji, ale tohle nemůžeme přijmout. Budeš to muset úplně přepsat.“

„Ovšemže to myslím vážně,“ odpověděl Bob s potlačovaným smíchem. „Proč bych ti lhal o něčem takovém ?  Myslíš, že chci vydat špatnou knihu ?“

„Napadlo mě, že se jen snažíš udělat mi radost.“

„Kdyby tvoje kniha za nic nestála, neříkal bych ti, že je dobrá, jen proto, abych ti udělal radost. Věř mi, Neale.“

„Tak dobře,“ řekl jsem opatrně.

Bob se opět zasmál. „Člověče, vy spisovatelé máte ze všech lidí nejmenší sebedůvěru. Nevěříte ani těm, jejichž živobytí závisí na tom, že vám řeknou pravdu. Říkám ti, že to je úžasná kniha. Pomůže mnoha lidem.“

Konečně jsem s úlevou vydechl. „Tak dobře, věřím ti.“

„Ale mám jednu otázku.“

„Já to věděl !  Já to věděl. Nějaký problém ?“

„Žádný problém. Ale neposlal jsi nám žádnou děkovnou stránku. Chtěli jsme jen vědět, jestli jsi na ni nezapomněl, nebo jestli ji do knihy nezařadíš. To je všechno.“

„To je všechno ?“

„To je všechno.“

„Díky Bohu.“

Bob se zasmál. „To je tvoje poděkování ?“

„Mohlo by být.“ Pak jsem mu řekl, že mu ihned něco pošlu. Když jsem zavěsil, vykřikl jsem radostí.

„Co se děje ?“  zeptala se Nancy z vedlejšího pokoje. Vítězoslavně jsem za ní šel.

„Bob říká, že ta kniha je úžasná.“

„To je dobře,“ řekla Nancy a tvář se jí rozzářila.

„Myslíš, že to myslí vážně ?“

Nancy zakoulela očima a usmála se. „Jsem si jistá, že ti Bob nelže.“

„To mi právě řekl. Ale na něco jsem zapomněl.“

„Na co ?“

„Musím napsat poděkování.“

„To není žádný problém. Napíšeš něco během čtvrt hodiny.“

Napadlo mě, že moje žena měla být vydavatelem.

Pak jsem se posadil ke stolu a zeptal se sám sebe: „Komu chci poděkovat na první stránce svého Průvodce ?“  Okamžitě mě napadlo, že chci poděkovat Bohu. Ovšem, ale Bohu děkuji za všechno, nejen za tu knihu. „Tak to udělej,“ řekl jsem si. Vzal jsem tedy pero a napsal: Za celý svůj život a za všechno dobré nebo slušné nebo tvůrčí nebo krásné, co jsem kdy udělal, děkuji svému nejlepšímu příteli a nejbližšímu společníku, Bohu.

Vzpomínám si, že jsem byl překvapen tou formulací. Tím způsobem jsem o Bohu ještě nikdy nemluvil. Uvědomil jsem si, že jsem přesně vyjádřil, co cítím. Někdy si své pocity uvědomím teprve při psaní. Stalo se vám to už někdy ?  Psal jsem to a najednou jsem si uvědomil... Bůh je opravdu mým přítelem. Přesně tak jsem to cítil. A tak jsem si řekl, „Napiš to. Řekni to.“ Druhý odstavec poděkování jsem začal takto:

Nikdy jsem nepoznal tak krásné přátelství - přesně to právě teď cítím - a chci využít každé příležitosti, abych vyjádřil svou vděčnost.

Pak jsem napsal něco, aniž jsem věděl proč.

Doufám, že jednoho dne každému podrobně vysvětlím, jak takové přátelství rozvíjet a užívat. Neboť Bůh chce být užitečný. A to chceme i my. Chceme se s Bohem spřátelit. Chceme přátelství, které je funkční a užitečné.

V tom okamžiku mně ztuhla ruka. Po zádech mi přeběhl mráz. Chvíli jsem seděl bez hnutí, neboť jsem si uvědomil něco, o čem jsem dosud neměl ani tušení, ale co se mi teď zdálo naprosto zjevné.

Ten pocit jsem neměl poprvé. Při psaní Hovorů s Bohem jsem jej měl často. Napsal jsem několik slov, několik vět a když jsem je viděl na papíře, uvědomil jsem si, že to je pravda, přestože před několika minutami jsem o „tom“ neměl ani tušení. Takový zážitek byl obvykle následován nějakým tělesným pocitem - náhlým vzrušením nebo tím, čemu říkám šťastné rozechvění, nebo někdy slzami radosti. Občas jsem cítil všechno najednou.

Tentokrát také. Proto jsem věděl, že to, co jsem napsal, je absolutní pravda.

Náhle mi bylo všechno naprosto jasné. I to se mi někdy stává. Najednou si něco „uvědomím“

v celé totalitě. Vím to „všechno najednou“.

Bylo mi dáno na vědomí (jinak to nemohu vyjádřit), že moje trilogie nebude to poslední, co napíšu. Náhle mi bylo jasné, že napíšu nejméně dvě další knihy. Uvědomil jsem si, co budu muset říci. Slyšel jsem hlas Boha:

„Neale, tvůj vztah ke mně je stejný jako tvůj vztah k lidem. Chceš-li navázat vztah s určitým člověkem, začneš rozhovorem. Je-li rozhovor úspěšný, začneš budovat přátelství. Je-li přátelství úspěšné, máš pocit duchovního splynutí s přítelem. Přesně tak tomu je se mnou.

Nejdřív máme rozhovor.

Každý z vás prožívá rozhovor s Bohem svým vlastním způsobem - různým způsobem v různých chvílích. Vždycky je to dvoustranný rozhovor. Právě takový, jako máme teď. Může to být rozhovor v „tvé hlavě“ nebo na papíře. Moje odpovědi mohou přicházet také ve formě písničky, kterou někde uslyšíš, nebo filmu, který uvidíš, nebo přednášky, které se zúčastníš, nebo novinového článku, který budeš číst, nebo nahodilé poznámky přítele, kterého „náhodou“ potkáš na ulici.

Jakmile si uvědomíš, že spolu neustále hovoříme, můžeme navázat přátelství. Nakonec budeme prožívat duchovní spojení.

Proto musíš napsat dvě další knihy: Přátelství s Bohem a Spojení s Bohem. První bude pojednávat o tom, jak změnit tvůj nový vztah ve fungující přátelství na základě principů, o kterých jsme mluvili v Hovorech s Bohem. Druhá bude popisovat způsob, jak takové přátelství povznést na úroveň duchovního spojení. Nabídne podrobný plán všem hledačům pravdy a bude obsahovat ohromující poselství celému lidstvu.

Ty a já jsme vždycky Jeden. Ty to však ještě nevíš. Nesnažíš se to prožívat - stejně jako se nesnažíš prožívat svou jednotu s lidmi.

Tvé knihy, Neale, ukážou všem čtenářům, jak překonat hranice mezi lidmi. Zničí iluzi oddělenosti.

To je tvůj úkol. To je tvá práce. Musíš zničit iluzi oddělenosti.

To bylo vždycky tvým posláním. Tvé Hovory s Bohem byly pouhým začátkem.“

Byl jsem naprosto ohromen. V zádech mě opět zamrazilo. Začal jsem cítit vnitřní chvění, které nikdo nerozezná, ale které cítíte v každé buňce svého těla. A to se samozřejmě děje. Každá buňka ve vašem těle vibruje rychleji. Osciluje na vyšší frekvenci. Tančí s energií Boha.

„To je velmi dobře řečeno. Je to nádherná metafora.“

Zadrž !  Nevěděl jsem, že se tu ukážeš tak brzy. Jen jsem opakoval, co jsi mi říkal v roce 1997.

„To vím. Ale nemohl jsem si pomoci. Měl jsem v úmyslu přijít, až se dostaneš někam doprostřed knihy, ale začal jsi psát tak poeticky, že jsem se nemohl dočkat.“

To je úžasné. Opravdu úžasné.

„Je to téměř automatická reakce. Kdykoli začneš psát lyricky, mluvit poeticky nebo se usmívat láskyplně, kdykoli začneš zpívat nebo tančit, musím se objevit.“

Musíš ? 

„Řeknu to takhle. Jsem tu vždycky. Vždycky jsem v tvém životě. Ale ty si mou přítomnost uvědomuješ mnohem lépe, když se usmíváš nebo miluješ nebo zpíváš nebo tančíš nebo píšeš ze srdce. To je nejkrásnější verze toho, čím jsem, a když vyjadřuješ tyto vlastnosti, vyjadřuješ mne. Myslím to doslova. Vyjadřuješ mne. Vystrkuješ mne ven.

Vytahuješ mě ze svého nitra, ze svého jádra, kde jsem stále, a ukazuješ mě ve vnějším světě. A tak se zdá, že „se ukazuji“. Ve skutečnosti jsem tu vždycky, ale ty si to uvědomuješ jen v těchto okamžicích.“

Ano, ale chtěl jsem toho ještě hodně říct, než začneme další rozhovor.

„Tak to řekni.“

Promiň, ale není tak snadné tě ignorovat. Jakmile tu jednou jsi, je obtížné předstírat, že tu nejsi. Je to jako s tím makléřem, který mluví a všichni poslouchají. Ted když jsi začal hovořit ty, kdo by chtěl poslouchat mě ? 

„Poslouchá tě mnoho lidí. Pravděpodobně všichni. Chtějí se dovědět, jak žiješ. Chtějí se dovědět, co ses naučil. Neustupuj do pozadí jen proto, že jsem se tu ukázal já. Stejný problém má mnoho dalších lidí. Jakmile se ukáže Bůh, mají dojem, že se musejí zmenšit. Domnívají se, že se musejí pokořit.“

Nemáme být v přítomnosti Boha pokorní ? 

„Přišel jsem, abych vás povznesl. Nechci vás pokořit.“

To myslíš vážně ?

„Jste-li povznesení, jsem povznesený i já. A jste-li pokoření, jsem pokořený i já.

Všichni jsme jedna bytost.“

Ano. Právě k tomu jsem se chtěl dostat.

„Tak pokračuj. Nenech se vyrušovat. Řekni čtenářům o svých zážitcích. Měl jsi pravdu. Jak lidé poznávají tebe, poznávají také sebe.

Uvidí se v tobě, a jestliže uvidí, že v tobě je Bůh, uvidí, že jsem i v nich. A to je nesmírný dar. Tak pokračuj.“

Říkal jsem, že každá buňka v mém těle vibrovala. Celý jsem se chvěl nádherným vzrušením. Z jednoho oka mi skanula slza, stekla mi po tváři, a když jsem ji slízl z vousů, zanechala mi na jazyku svou slanou chuť. Měl jsem opět ten pocit. Měl jsem dojem, že přeteču... láskou.

Nebyl jsem schopen napsat další slovo. Musel jsem něco udělat s tím, co mi právě bylo dáno. V tu chvíli jsem chtěl začít psát „Přátelství s Bohem“.

„To nemůžeš udělat,“ říkal jsem si. „Ještě jsi nenapsal ani třetí knihu.“ (Třetí kniha je samozřejmě poslední knihou Hovorů s Bohem.)

Věděl jsem, že musím dokončit svou trilogii, než začnu psát další knihu. A přesto jsem chtěl udělat něco s energií, která mi proudila v žilách. A tak jsem se rozhodl, že zavolám své editorce z mého druhého nakladatelství Putnam Publishing Group v New Yorku.

„Tomu nebudeš věřit,“ řekl jsem jí, když zvedla telefon. „Ale právě mi byl dán námět na dvě další knihy. Byl mi dán příkaz, abych je napsal.“

„Já nikdy nikomu nic nepřikazuji.“

Myslím, že jsem užil slova „příkaz“. Asi jsem měl užít slova inspirace.

„To by bylo mnohem přesnější.“

Byl jsem tak vzrušený, že jsem nesledoval každé své slovo.

„Chápu, ale právě tento způsob vyjadřování vytváří falešný dojem o Bohu.

A tak jsem teď přišel, abych ten dojem změnil. Jsem tady, abych ti řekl, co to znamená mít skutečné přátelství s Bohem - a jak jej můžeš udržovat.“

Jsem vzrušením celý bez sebe !  Tak už začni, začni !

„Nejdřív dokonči, co jsi říkal.“

Kdo by to chtěl slyšet ?  Já chci slyšet tohle.

„Dokonči, co jsi chtěl říct. Je to důležité. Tak se dostaneme tam, kde jsme.“

Řekl jsem své editorce, co jsi mi řekl o těch dalších dvou knihách, a ona byla nadšená. Zeptal jsem se jí, zda si myslí, že nakladatelství bude mít zájem.

„Děláš si legraci ?  Samozřejmě že ano,“ řekla. Pak mě požádala, abych napsal krátkou synopsi toho, co jsem jí právě řekl.

Následujícího dne jsem jí něco poslal a nakladatelství mi dalo smlouvu na dvě knihy.

„Proč jsi ty knihy neuveřejnil na internetu ?“

Cože ? 

„Proč jsi je neuveřejnil zdarma ?“

Proč se ptáš ? 

„Protože to zajímá mnoho lidí. Nabídl ti nakladatel spoustu peněz ?“

Ano, nabídl.

„Proč jsi souhlasil, že ty peníze přijmeš ?  „Kdybys byl služebník boží, uveřejnil bys ty knihy zdarma. Nemluvil bys o lukrativních smlouvách.“ Neříkají to někteří lidé ?“

Říkají. Přesně to říkají. Říkají, že to dělám jen pro peníze.

„A mají pravdu ?“

Ne, já to nedělám pro peníze, ale nemám žádný důvod nepřijmout je.

„Služebník boží by je nepřijal.“

Nepřijal ?  Nedostávají snad kněží plat ?  A nejedí rabíni ?

„ Ano, ale ne příliš. Učitelé božího slova žijí v chudobě. Nevyžadují spoustu peněz za to, že hlásají pravdu.“

Já nevyžadoval spoustu peněz. Nevyžadoval jsem nic. Ty peníze mi byly nabídnuty.

„Měl jsi je odmítnout.“

Proč ?  Kdo říká, že peníze jsou špatné ?  Mám-li možnost vydělat spoustu peněz tím, že hlásám věčnou pravdu, proč bych toho nevyužil ? 

A co kdybych s nimi chtěl udělat něco mimořádného ?  Co kdybych chtěl založit a financovat nevýdělečnou nadaci, která by hlásala tvé slovo po celém světě ?  Co kdybych chtěl zlepšit životy lidí ? 

„To by možná pomohlo. Neměl bych takový vztek.“

A co kdybych velkou část rozdal ?  Co kdybych pomáhal potřebným ? 

„I to by pomohlo. Tomu bychom rozuměli. To bychom přijali. Ale ty sám bys měl žít velice skromně. Neměl bys ty peníze utrácet za sebe.“

Neměl ?  Neměl bych oslavovat, kdo jsem ?  Neměl bych žít v přepychu ?  Neměl bych mít krásný dům ?  Jezdit v novém autě ?  

„Ne. Neměl bys nosit módní šaty, jíst v drahých restauracích a kupovat si přepychové věci. Všechny peníze bys měl rozdat chudým. Měl bys žít tak, jako by na penězích nezáleželo.“

Ale vždyť já tak žiju !  Žiju jako by na penězích vůbec nezáleželo. Bezstarostně je utrácím, velkoryse je rozdávám a chovám se, jako by na nich nezáleželo.

Když vidím něco drahého, co bych chtěl mít, chovám se, jako by na penězích nezáleželo. A když mě mé srdce nabádá, abych někomu pomohl nebo udělal něco velkorysého, také se chovám, jako by na penězích nezáleželo.

„Budeš-li se svými penězi zacházet takovým způsobem, brzy všechno ztratíš.“

Chceš říct utratíš !  Peníze nemůžeš ztratit. Můžeš je jen utratit. Utracené peníze nejsou ztracené. Někdo je přece má !  Nikam se neztratily. Jde o to, kdo je má. Jestliže je mají lidé, kteří mi prodali něco, co jsem chtěl, nebo pro mě něco udělali, jak jsem něco mohl „ztratit“ ?  A jestliže je utratím za něco užitečného, jestliže někomu pomohu, jaká je to ztráta ? 

„Nebudeš-li se snažit udržet peníze, nic ti nezbyde.“

Já si nechci „udržet“ nic z toho, co mám !  Ze zkušenosti vím, že ztrácíme právě to, co si chceme udržet. Jestliže si chci „udržet“ lásku, nemusím nikoho milovat. Jestliže visím na penězích, pak mi nejsou k ničemu. Jedině když něco dáváme, zjistíme, že to „máme“. Jedině tak víme, že to máme.

„Vyhýbáš se mé otázce. Tvoje slovní gymnastika ti umožnila vyhnout se celému problému. Ale to ti neprojde. Já tě přinutím odpovědět.

Jde o to, že lidé, kteří učí skutečné slovo Boží, to nedělají pro peníze.“

Kdo ti to řekl ? 

„Ty.“

Já ? 

„Ano, ty jsi mi to řekl. Říkal jsi mi to celý život. Dokud jsi nenapsal tyhle knihy a nevydělal spoustu peněz. Co tě tak změnilo ?“

Ty.

„Já ?“

Ano ty. Řekl jsi mi, že peníze nejsou kořenem všeho zla, ačkoli jejich zneužívání jím být může. Řekl jsi mi, že život byl stvořen proto, abychom si jej užívali, a že je správné, když to děláme. Víc než správné. Říkal jsi, že peníze jsou jako všechno ostatní v životě - že jsou Boží energií. Řekl jsi mi, že není žádné místo, kde bys nebyl, že se projevuješ skrze všechno že jsi všechno - a to zahrnuje peníze.

Řekl jsi mi, že jsem na peníze měl celý život mylný názor. Že jsem je považoval za špatné. Špinavé. Bezcenné. A tím jsem činil špatným, špinavým a bezcenným Boha, neboť peníze jsou součástí toho, čím jsi.

Řekl jsi mi, že jsem si vytvořil zajímavou životní filozofii, podle které jsou peníze „špatné“ a láska „dobrá“. Proto čím méně je něco důležité pro společnost, tím méně bychom na tom měli vydělávat.

Řekl jsi mi, že polovina lidí se v tomto ohledu mýlí. Platíme striptýzovým tanečnicím a baseballovým hráčům nesmírné sumy, zatímco naši vědci, kteří hledají lék proti AIDS, učitelé, kteří učí naše děti, a kněží a rabíni, kteří se starají o naše duše, žijí o chlebu a vodě.

Řekl jsi mi, že jsme vytvořili převrácený svět, v němž to, čeho si ceníme nejvíc, je odměňováno nejmíň. A také jsi mi řekl, že to nejen nefunguje (pokud skutečně chceme vytvořit svět, jaký říkáme, že vytvořit chceme), ale že to není ani nutné, protože to není tvá vůle.

Řekl jsi mi, že chceš, aby každý člověk žil bohatým životem a že naším jediným problémem je, že jsme se ještě nenaučili bohatství sdílet.

Také jsi mi jasně řekl, že nikomu nevysvětlím skutečnou povahu peněz tím, že se jim budu vyhýbat. Tím, že se chovám nenormálně, pouze podporuji nenormálnost světa.

Řekl jsi, že by moje učení bylo mnohem účinnější, kdybych radostně přijímal peníze - a všechno dobré, co nám život nabízí - a kdybych to všechno sdílel s druhými.

„To jsem ti říkal já ?“

Naprosto jednoznačně.

„A ty jsi mi věřil ?“

Ovšem. Tyto nové názory vlastně změnily můj život.

„To je dobře. Velice dobře, můj synu. Dobře jsi poslouchal a dobře ses všechno naučil.“

Já to věděl !  Ty jsi mě jen zkoušel. Věděl jsem, že chceš jen slyšet, jak na tvé otázky odpovím.

„Ano. Ale teď mám další otázky.“

Páni !

„Proč by lidé měli platit za toto poselství ?  Přestaň už mluvit o tom, proč si myslíš, že je správné přijímat za to peníze. Proč by za to měl někdo platit ?  Nemělo by být slovo Boží zdarma ?  Proč je neuveřejnit na internetu ?“

Protože internet je přeplněný propagandou, která lidem vnucuje cizí názory. Prohlížel sis internet poslední dobou ?  Nemá to konce. Otevřeli jsme Pandořinu skřínku.

Kolik lidí by mě tehdy poslouchalo, kdybych na internetu ohlásil, že mám rozhovor s Bohem ?   Opravdu si myslíš, že by to na internetu bylo něco nového ? 

„Tak dobře. Ale dnes jsou tvoje knihy velice populární. Každý o nich ví. Proč je neuveřejníš na internetu teď ?“

Jediným důvodem, proč lidé vědí, že HSB mají hodnotu, je skutečnost, že za ně jiní lidé dali něco hodnotného. Jedině to, co do nich lidé vložili, jim dává hodnotu, kterou mají. Celý život spočívá v tom, že lidé dělají dobré věci pro druhé. Nic jiného tu neděláme. Všichni nabízíme světu své „zboží“. Jestliže lidé souhlasí, že to, co jim nabízíme, je hodnotné - ať už opravujeme vodovody, pečeme chleba, léčíme druhé nebo učíme pravdu - jsou ochotni nám zaplatit. A jestliže něčemu dáváme hodnotu tím, že za to nabízíme něco hodnotného, co patří nám, nejenže dostáváme hodnotu, kterou dáváme ale činíme to hodnotnějším i pro druhé.

A tak jsou k tomu druzí přitahováni, neboť všichni lidé chtějí obohatit svůj život. Náš tržní systém nám umožňuje určit, co je a co není hodnotné.

Není to dokonalý systém, právě tak jako není dokonalé naše hodnocení toho, co je hodnotné. Ale tento nedokonalý systém je jediný systém, který dnes máme. Já pracuji v jeho rámci, abych jej změnil.

„A co řekneš chudým lidem, kteří si tvé knihy nemohou koupit ?“

Téměř každý v této zemi má doma nějaké knihy. Nejde o to, zda lidé mají knihy, jde o to, jaké knihy mají.

„Hovory s Bohem“ jsou téměř v každé veřejné knihovně. Navíc existuje program Knihy pro přátele, který je činí dostupnými i lidem ve vězeních.

Takže moje knihy nejsou nedostupné. Byly přeloženy do dvaadvaceti jazyků a čtou je lidé na celém světě. V mnoha městech od Hongkongu až po Boston se zakládají skupiny, které je studují a diskutují o nich.

Nicméně musím přiznat, že tohle jsou pro mě velmi těžké otázky. Už desetiletí mě trápí otázka peněz a toho, co bych měl dělat a mít. Jak už jsi řekl, v tomto ohledu se příliš neliším od většiny lidí.

Ještě dnes si část mého já myslí, že bych se měl vzdát slávy, bohatství a všeho, co mi moje trilogie přinesla. Velká část mého já chce nosit žíněnou košili, žít v chatrči a vzdát se všeho, co mi svět nabízí za to, co jsem mu dal. Někdy mě napadá, že bych to jaksi učinil hodnotnějším.

Vidíš, jak je to zákeřná myšlenka ?  Vlastně bych žádal lidi, aby přisuzovali hodnotu něčemu, za co já sám nechci přijímat nic hodnotného.

Ale jak mohu očekávat, že si druzí budou vážit toho, čeho si sám nevážím ?  Tuto otázku si však nekladu. Je to pro mě příliš hluboké a příliš blízko základnímu problému. Jakou hodnotu přisuzuji sám sobě, jestliže věřím, že musím trpět pro druhé, abych zjistil, jakou mám hodnotu ?   To je další základní otázka. Další námět, který ignoruji.

Ale jelikož jsi o tom začal mluvit, položím ti několik otázek: Má Ted Turner větší hodnotu než Matka Tereza ?  Je George Soros horší člověk než Ché Rivera ?  Je politika Jesse Jacksona, kterému v životě nic neschází, horší než politika Václava Havla, který má možná méně ?  Měli bychom považovat za blasfémii slova papeže, jehož šaty stojí víc, než by bylo třeba na roční stravu pro chudé dítě, papeže, který žije jako král v čele církve, jež vlastní miliardy ? 

Ted Turner a George Soros rozdali miliony dolarů. Oba posilují sny lidstva tím, že naplňují své vlastní sny.

Jak vznešená myšlenka !

Jesse Jackson dal naději milionům lidí tím, že nikdy neztrácel naději, což mu nakonec zajistilo velmi vlivné postavení. Papež inspiruje lidi na celém světě a nebyl by o nic víc inspirující, kdyby začal chodit v hadrech (a je možné, že by byl méně inspirující).

A tak jsem se smířil se skutečností, že mi HSB přinesly mnoho dobrých věcí v životě - a daly mi možnost sdílet je s druhými lidmi.

„Musím tě upozornit, že vydání tvých knih nebylo příčinou toho, co děláš. Chtěl jsi to dělat už před tím, než byly knihy vydány. Právě proto byly vydány a proto se staly populárními a ty úspěšným.“

Ano. To je pravda.

„Tím si můžeš být jistý. Tvůj život a realita peněz - a všech dobrých věcí - se změnily, když ses změnil ty.

Změnily se pro tebe, protože ses na ně začal dívat novým pohledem.“

A já si myslil, že jsi to udělal ty. Stále lidem říkám, že se moje knihy staly populárními, protože sis to přál ty. Líbí se mi myšlenka, že to byla vůle Boží.

„Samozřejmě, že se ti líbí. Zbavuje tě odpovědnosti a navíc dává tvým knihám věrohodnost. Nerad ničím tvou iluzi, ale nebyl to můj nápad.“

Nebyl ? 

„Ne. Byl to tvůj nápad.“

To je úžasné. Takže teď už ani nemohu říct, že jsem byl inspirován Bohem. A co tahle kniha, kterou teď píšu ?  Přišel jsi za mnou a řekl jsi mi, abych ji napsal !

„Tak dobře. Tohle je nejvhodnější čas začít naši diskusi o tom, jak udržovat přátelství s Bohem.“

(3)

TŘETÍ KAPITOLA

Jestliže ty a já máme být opravdovými přáteli jestliže máme mít opravdu fungující přátelství, nejen teoretické...

„To je důležité. Musíme si to ujasnit hned na začátku. Mnozí lidé si myslí, že Bůh je jejich přítel, ale nevědí, jak toho přátelství užívat. Považují to za jakýsi vzdálený vztah, nikoli za vztah blízký.

Mnoho lidí o mně vůbec nepřemýšlí jako o příteli. To je velice smutné. Mnoho lidí mě považuje za rodiče, nikoli za přítele. Navíc mě považují za rodiče přísného, krutého a náročného. Za otce, který netoleruje ani sebemenší selhání či přestupek - nesnáším například, když mě lidé nesprávně uctívají.

Tito lidé se domnívají, že nejen vyžaduji, abyste mě uctívali, ale také chci, abyste to dělali určitým způsobem. Nestačí, že ke mně přijdete. Musíte ke mně přijít správnou cestou. Přijdete-li jinou cestou jakoukoli jinou cestou - odmítnu vaši lásku, nevyslyším vaše prosby a pošlu vás do pekla.“

I kdybych tě hledal s upřímným a čistým úmyslem a nejlepším porozuměním ? 

„I v takovém případě. Podle názoru těchto lidí jsem přísný rodič, který se nespokojí s ničím kromě naprosto správného a pochopení toho, čím jsem.

Nemáte-li správné pochopení, potrestám vás. Můžete mě hledat s tím nejčistším úmyslem, můžete přetékat láskou. Když ke mně však přijdete s nesprávným jménem na rtech a nesprávnými myšlenkami v hlavě, uvrhnu vás do pekla, kde budete navždy trpět.“

Je opravdu smutné, že tě tolik lidí považuje za tak netolerantního. Tak by se přítel nikdy nechoval.

„To je pravda.

A proto je pro ně nepředstavitelné, že by mohli mít přátelský vztah k Bohu, vztah, jaký mají k nejlepšímu příteli, který přijme všechno, co je dáváno z lásky, a odpustí všechno, co se stane omylem.

Máš pravdu, že i lidé, kteří mě považují za přítele, udržují velký odstup. Nemají ke mně opravdu přátelský vztah. Je to spíš vzdálený vztah, na který se chtějí spolehnout v případě potřeby. Ale není to každodenní přátelství, jaké by to být mohlo.“

Začal jsi hovořit o tom, co je třeba k tomu, abychom k tobě takový vztah měli.

„K tomu je třeba zásadní změny vašeho rozumového i citového postoje.

A odvaha.“

Odvaha ? 

„Ano. Odvaha odmítnout všechny představy, názory a učení o Bohu, který vás odmítá.

To vyžaduje velkou odvahu, protože vám takové názory byly vštěpovány celý život. Budete muset přijmout nové názory, které jsou v rozporu prakticky se vším, co jste o mně kdy slyšeli.

To bude obtížné. Pro některé lidi to bude velice obtížné. Bude to však nutné, protože nemůžete mít přátelský vztah - opravdový, fungující a nesobecký vztah - k někomu, koho se bojíte.“

Takže chceme-li s Bohem navázat přátelský vztah musíme zapomenout na náš „bázlivý vztah“ k Bohu.

„Ano. Řekl jsi to správně. Přesně tak to je. Máte ke mně bázlivý vztah.“

To vím. Říkal jsem to už na začátku. Od narození mě učili, abych se bál Boha. A já se ho opravdu bál. A když jsem na to někdy zapomněl, brzy mi to bylo připomenuto.

V devatenácti letech jsem odmítl mstivého Boha mého dětství. Ale místo abych ho nahradil Bohem lásky, odmítl jsem myšlenku jakéhokoli Boha. A tak jsi přestal být součástí mého života.

To bylo v přímém rozporu s tím, čemu jsem věřil ještě ve čtrnácti letech. Tehdy jsem nepřemýšlel o ničem jiném než o Bohu. Myslil jsem si, že nejlepší způsob, jak se vyhnout Božímu hněvu, je dělat všechno pro to, aby mě Bůh miloval. Snil jsem o tom, že se stanu knězem.

Všichni si myslili, že se stanu knězem. Jeptišky v naší škole si tím byly jisté. „Je k tomu povolán,“ říkaly. Také moje maminka si tím byla jistá. Pozorovala mě, jak si dělám v kuchyni oltář a předstírám, že sloužím mši. Ostatní děti si hrály na supermana.

Když jsem byl v posledním ročníku církevní školy, můj otec skoncoval s mými sny. Seděli jsme jednou s maminkou v kuchyni a hovořili o mé budoucnosti, když otec nečekaně přišel.

„Do žádného semináře nepůjdeš,“ přerušil nás. „Tak o tom přestaň přemýšlet.“

„Nepůjdu ?“  zakoktal jsem. Byl jsem ohromen. Považoval jsem to za hotovou věc.

„Ne,“ řekl otec klidně.

„Proč ne ?“  zeptal jsem se. Maminka nic neříkala.

„Protože nejsi dost starý, abys o tom rozhodoval,“ řekl otec. „Nevíš, co to znamená.“

„Vím !  Chci se stát knězem,“ vykřikl jsem. „Chci být knězem.“

„Ještě nevíš, co chceš,“ zabručel otec. „Na to jsi příliš mladý.“

„Alexi, neber tomu chlapci jeho sny,“ řekla konečně maminka.

O tom však otec nechtěl ani slyšet. „A ty ho nepovzbuzuj,“ přikázal. Pak se na mě podíval pohledem, který říkal: „Tím tahle debata končí.“

„Do semináře nejdeš. Zapomeň na to.“

Vyběhl jsem z kuchyně a zadními dveřmi na zahradu. Našel jsem si útočiště pod svým zamilovaným šeříkem, pod tím, co kvetl jen málokdy a nikdy ne dost dlouho. Tehdy byl však plný květů. Pamatuji si sladkou vůni jeho fialových květů. Strčil jsem do nich nos jako Ferdinand the Bull a pak jsem se rozplakal.

Nebylo to poprvé, co mi otec překazil radost.

Jednou jsem si myslil, že budu pianistou. Profesionálním pianistou, jako byl Liberace, můj dětský idol. Každý týden jsem se na něho díval v televizi.

Liberace se narodil v Milwaukee a všichni obyvatelé města byli nadšení, že to dotáhl tak daleko. V té době ještě nebyl televizor v každém domě - alespoň ne v dělnické čtvrti - ale mému otci se podařilo sehnat černobílého Emersona s třiceticentimetrovou obrazovkou. Každý týden jsem před ní seděl fascinován Liberaciho úsměvem, ohromným lustrem a jeho prsty plnými prstenů létajícími po klávesnici.

Někdo mi kdysi řekl, že mám absolutní sluch. Nevím, zda je to pravda, ale býval jsem schopen sednout si k pianu a zahrát jednoduchou melodii podle sluchu stejně snadno, jako jsem ji mohl zazpívat. Kdykoli nás maminka vzala k babičce, běžel jsem k pianinu v obývacím pokoji a začal brnkat nějakou dětskou písničku. Najít správné noty mi nikdy netrvalo déle než dvě minuty. Pak jsem ji hrál znovu a znovu, nadšený v hloubi duše hudbou, kterou jsem dovedl zahrát.

V té době (a ještě mnoho let potom) jsem zbožňoval svého nejstaršího bratra Wayna, který také uměl hrát na piano bez not.

Wayne byl můj nevlastní bratr z matčina prvního manželství a můj otec ho neměl příliš v lásce. A to se vyjadřuji mírně. Cokoli měl Wayne rád, otec nenáviděl, cokoli Wayne dělal, otec zesměšňoval. Hra na piano byla tedy zábavou „pro lenochy“.

Nikdy jsem nechápal, proč to otec říkal. Hrozně rád jsem hrál na piano - i když jsem mohl hrát jen u babičky a maminka a všichni ostatní viděli, že mám talent.

Jednoho dne udělala maminka něco neuvěřitelně odvážného. Sehnala někde staré pianino. Pamatuji si, že za něj zaplatila pětadvacet dolarů (což bylo v padesátých letech hodně peněz, protože otec se zlobil a maminka říkala, že k tomu nemá žádný důvod, neboť na něj celé měsíce šetřila. Řekla otci, že tím nijak nepoškodila rodinný rozpočet.

Jednoho dne jsem se vrátil ze školy a pianino stálo v pokoji. Byl jsem radostí celý bez sebe a okamžitě jsem si k němu sedl a začal hrát. Netrvalo dlouho a pianino se stalo mým nejlepším přítelem. Určitě jsem byl jediný desetiletý chlapec v naší čtvrti, kterého nemuseli nutit do hraní. Nikdo mě od piana nemohl dostat. Nejenže jsem hrál známé melodie, ale vymýšlel jsem si nové !

Nacházet ve své duši nové písně a hrát je na piano mě nesmírně fascinovalo. U piana jsem trávil své nejkrásnější chvíle.

Můj otec tak nadšený nebyl. „Přestaň už mlátit do toho zatraceného piana,“ říkal. Ale já byl zamilován do hudby a do své schopnosti hrát. Začal jsem snít o tom, že se jednoho dne stanu velkým pianistou.

Pak mě jednoho letního dne probudil hrozný randál. Vyskočil jsem z postele, oblékl se a seběhl se schodů, abych se podíval, co se děje.

Viděl jsem otce, jak piano rozebírá.

Vlastně je nerozebíral, trhal ho na kusy. Mlátil do něj palicí, pak páčidlem, dokud jej nezničil.

Stál jsem tam v naprostém šoku. Po tvářích mi tekly slzy. Bratr mě viděl a nemohl si ušetřit poznámku: „Nealy je ubrečenec.“ Otec se otočil od své práce a řekl: „Nefňukej. Zabíralo tu příliš místa. Bylo na čase se jej zbavit.“

Otočil jsem se na patě a utekl do svého pokoje. Zabouchl jsem za sebou dveře (což bylo u nás pro dítě velice nebezpečné) a padl jsem na postel. Vzpomínám si, jak jsem naříkal a kví1el - doslova kvílel - „Né, néééé...“, jako by můj ubohý nářek mohl zachránit mého nejlepšího přítele. Ale bouchání a trhání pokračovalo. Zavrtal jsem hlavu do polštáře a sténal hořkostí.

Tu bolest si pamatuji dodnes.

Do tohoto okamžiku.

Když jsem toho dne odmítal vyjít ze svého pokoje, otec mě ignoroval. Když jsem však nevstal z postele další tři dny, začalo mu to jít na nervy. Slyšel jsem, jak vyčítá mamince, že mně nosí jídlo. Jestliže chci jíst, mohu jít do kuchyně jako všichni ostatní. A jestliže tam přijdu, nemám se tvářit rozmrzele. Rozmrzelost a trucování nebylo v našem domě dovoleno, zejména když se jednalo o nějaké otcovo rozhodnutí. Otec to považoval za otevřený projev nesouhlasu, což nebyl ochoten tolerovat. V naší domácnosti se otcova tyranie nejen přijímala, ale přijímala se s úsměvem.

„Ještě chvíli fňukej a já tam za tebou půjdu a dám ti k tomu důvod,“ křičel z obývacího pokoje a myslil to vážně.

Když jsem nevyšel ze svého pokoje ani po tom, co otec zakázal matce nosit mi jídlo, otec pochopil, že to trochu přehnal. Otec nebyl úplně bezcitný, ale byl prostě zvyklý, že ho všichni poslouchají. Nebyl zvyklý na to, aby někdo zpochybňoval jeho rozhodnutí. Byl vychován v době, kdy být otcem znamenalo být „šéfem“, a nesnášel neposlušnost.

A tak pro něho nebylo snadné přijít nakonec do mého pokoje a dokonce zaklepat na dveře - což znamenalo, že žádá o dovolení vstoupit. Napadlo mě, že ho matka musela dlouho přesvědčovat.

„To jsem já,“ řekl za dveřmi, jako bych to nevěděl a jako by on nevěděl, že to vím. „Rád bych si

s tebou promluvil.“ To bylo nejblíž, jak se kdy v životě dostal k omluvě.

„Tak dobře,“ řekl jsem a on vešel dovnitř.

Sedl si ke mně na postel a dlouho jsme spolu mluvili. Byl to jeden z našich nejlepších rozhovorů. Řekl mi, že věděl, že rád hraju na piano, ale neuvědomil si, co to pro mě znamená. Řekl mi, že chtěl udělat místo pro nový nábytek. Pak řekl něco, na co nikdy nezapomenu.

„Koupíme ti nové piano, krátké pianino, které se vejde do tvé ložnice.“

Vzrušením jsem se nemohl ani nadechnout. Řekl mi, že na něj začne šetřit a že ho budu mít brzy.

Pevně jsem ho objal. Otec mi rozuměl. Všechno bude v pořádku.

Na večeři jsem šel dolů do kuchyně.

Uplynuly týdny a nic se nestalo. „Otec asi čeká na moje narozeniny,“ říkal jsem si.

Pak přišlo desátého září a pianino nikde. Nic jsem neříkal. „Asi čeká na Vánoce,“ myslil jsem si.

Jak se přibližoval prosinec, moje očekávání začalo být téměř nesnesitelné. Stejně nesnesitelné bylo moje zklamání, když jsem k Vánocům žádné pianino nedostal.

Uplynuly další týdny a další měsíce. Nevím přesně kdy, ale jednoho dne jsem si uvědomil, že otec svůj slib nesplní. Teprve ve svých třiceti letech jsem si konečně uvědomil, že to pravděpodobně nikdy neměl v úmyslu.

Tehdy jsem slíbil své nejstarší dceři něco, co jsem neměl v úmyslu splnit. Udělal jsem to proto, aby přestala plakat. Abych zmírnil nějakou její dětskou bolest, na kterou jsem už dávno zapomněl. Dnes si už nevzpomínám, co jsem jí slíbil. Pamatuji si jen, že jsem jí řekl něco, abych ji utěšil. A fungovalo to. Objala mě a radostně vykřikla, „Ty jsi ten nejlepší táta na celém světě !“

A tak hříchy otce přešly na syna...

„Dal sis na tom vyprávění záležet...“

Promiň. Já...

„Ne, ne, - to nebyla výtka; bylo to jen konstatování. Chtěl jsem tě jen upozornit, že ta epizoda je pro tebe zřejmě velmi důležitá.“

Ano, je. Byla.

„A jaké sis z ní vzal ponaučení ?“

Naučil jsem se, že nikdy nemám slibovat něco, co nechci udělat. Zejména ne svým dětem.

„To je všechno ?“

A nikdy nemám využívat své znalosti potřeb druhých lidí jako prostředku k tomu, abych dosáhl něčeho, co chci já.

„Ale lidé si mezi sebou stále něco „vyměňují“. Takový výměnný obchod je základem vaší ekonomiky a většiny společenských interakcí.“

Je však rozdíl mezi „poctivým obchodem“ a manipulací.

„Jaký rozdíl ?“

Poctivý obchod je přímočará transakce. Ty máš něco, co potřebuji já, a já mám něco, co potřebuješ ty; dohodneme se, že ty věci mají přibližně stejnou cenu a vyměníme si je. To je poctivá transakce.

Něco jiného je vykořisťování. K tomu dochází, když ty máš něco, co já potřebuji, a já mám něco, co potřebuješ ty, ale ty věci nemají stejnou hodnotu. Pokud zoufale potřebuješ to, co já nabízím - jsi ochoten zaplatit cokoli. Právě na tom vydělávají mezinárodní korporace, které platí sedmdesát centů na hodinu zaměstnancům v Malajsii, Indonésii nebo na Tchajwanu. Říkají tomu ekonomická příležitost, ale je to sprosté vykořisťování.

A nakonec je tu manipulace. K té dochází, když nemám nejmenší úmysl dát ti to, co ti nabízím. Někdy to děláme nevědomky. I to je špatné. Ale někdy to děláme s plným vědomím, že svůj slib nechceme splnit. Je to technika, kterou užíváme, abychom druhé dočasně utěšili. Je to lež, nejhorší druh lži, neboť dočasně zmírňuje bolest, která se později vrátí.

„Správně. Začínáš chápat, co je to poctivost. Ta je důležitým předpokladem pro všechny systémy. Je-li integrita systému špatná, systém se zhroutí. Vzhledem k tomu, co říkáš, že chceš v životě dokázat, je dobré, že to chápeš.

A co ještě ses naučil ?“

Nevím. Máš na mysli něco konkrétního ? 

„Doufal jsem, že ses také naučil, že na světě nejsou žádné oběti ani zločinci.“

Jo, tohle.

„Ano. Proč mi neřekneš všechno, co o tom víš ?  Jsi teď učitel, jsi posel.“

Neexistují ani oběti, ani zločinci. Lidé se nerozdělují na „dobré“ a „špatné“. Bůh stvořil pouze dokonalost. Každá duše je dokonalá, čistá a krásná. Ve stavu zapomnětlivosti, v němž žijí tady na Zemi, mohou tyto dokonalé bytosti dělat nedokonalé věci - nebo to, čemu říkáme nedokonalé věci a přece všechno, co se v životě děje, má svůj dokonalý důvod. V Božím světě neexistují chyby a nic se neděje náhodou. A nikdy k tobě žádný člověk nepřijde bez daru v ruce.

„Výborně. To je velmi dobré.“

A přesto je to pro mnoho lidí velmi těžko pochopitelné. Vím, že jsi to vysvětlil v Hovorech s Bohem, ale někteří lidé to stále ještě nemohou pochopit.

„Časem se všechno vyjasní. Lidé, kteří hledají poznání, nakonec tuto pravdu pochopí.“

Určitě jim pomůže, když si znovu přečtou povídku „Dušička a slunce“ a také „Hovory s Bohem“.

„Mnoho lidí by to mělo udělat, jak vyplývá z dopisů čtenářů.“

Tak moment !  Ty jsi četl mé dopisy ? 

„Prosím tě.“

Aha.

„Myslíš, že v tvém životě existuje něco, o čem bych nevěděl ?“

Myslím, že ne. Jen o tom nerad přemýšlím.

„A proč ?“

Protože nejsem moc pyšný na některé věci, které se staly.

„A co má být ?“

Představa, že o tom všem víš, mě trochu znepokojuje.

„Vysvětli mi proč. O některých z těch věcí jsi řekl svým nejlepším přátelům. Za dlouhých nočních rozhovorů jsi některé z těch věcí řekl svým milenkám.“

To je něco jiného.

„Jak to ?“

Přítel není Bůh. A milenka také ne. Když o těch věcech vědí tito lidé, není to totéž, jako když

o nich ví Bůh.

„Proč to není totéž ?“

Protože milenka ani přítel mě nebude soudit ani trestat.

„Řeknu ti něco, co se ti možná nebude líbit. Tvoje milenky a přátelé tě během let soudili a trestali mnohem víc než já. Já jsem tě ve skutečnosti nikdy neodsoudil ani nepotrestal.“

Ještě ne. Ale co uděláš v den posledního soudu ? 

„A už se k tomu zase vracíš.“

Dobře, dobře, ale řekni mi to ještě jednou. Potřebuji to slyšet znovu a znovu.

„Žádný soudný den neexistuje.“

A žádný rozsudek ani trest ? 

„Žádný, kromě toho, který na sebe uvalíš sám.“

A přesto představa, že víš všechno, co jsem kdy řekl nebo udělal...

„... zapomněl jsi říct „všechno, o čem jsi kdy přemýšlel“.“

Tak dobře. Představa, že víš všechno, o čem jsem kdy přemýšlel, řekl nebo udělal... mi není příjemná.

„Přál bych si, aby ti příjemná byla.“

To vím.

„Právě o tom je tato kniha - jak mít přátelský vztah k Bohu.“

Vím, a opravdu si myslím, že k tobě dnes mám přátelský vztah. Už dlouho to cítím. Jenže...

„Jenže co ?“

Jenže občas se vracím ke starému způsobu myšlení a je pro mě těžké vidět tě jako přítele. Přemýšlím o tobě jako o Bohu.

„To je dobře, protože Bůh jsem.“

To vím. A právě v tom je celý problém. Nedokážu o tobě přemýšlet jako o „Bohu“ a „Příteli“ zároveň. Nejsem schopen užít těch dvou slov v jedné větě.

„To je smutné, neboť do jedné věty patří.“

Vím, vím. Pořád to opakuješ.

„A co bys potřeboval k tomu, abys ke mně mohl mít skutečný přátelský vztah a ne nějaký umělý vztah ?“

To nevím. Nejsem si jistý.

„Vím, že to nevíš, ale jak bys odpověděl, kdyby sis myslil, že to víš ?“

Myslím, že bych ti musel důvěřovat.

„Výborně. To je dobrý začátek.“

A myslím, že bych tě musel milovat.

„Výborně. Pokračuj.“

Pokračuj ? 

„Pokračuj.“

Už nevím, co ještě říct.

„Co jiného děláš s přáteli kromě toho, že jim důvěřuješ a že je miluješ ?“

Snažím se s nimi být co nejčastěji.

„Dobře. A co ještě ?“

Snažím se pro ně dělat různé věci.

„Aby sis získal jejich přátelství ?“

Ne. Protože jsem jejich přítel.

„Výborně. A co ještě ?“

Hmm... Nevím.

„Dovolíš jim, aby pro tebe něco dělali ?“

Snažím se vyžadovat od nich co nejméně.

„Proč ?“

Protože si chci jejich přátelství udržet.

„Ty se domníváš, že si udržíš jejich přátelství tím, že od nich nebudeš nic chtít ?“

Ano, myslím si to. Alespoň mi to celý život všichni říkali. Nejrychlejší způsob, jak ztratit přátele, je využívat je.

„Ne. To je nejrychlejší způsob, jak poznat, kdo jsou tvoji přátelé.“

Možná...

„Ne možná. Určitě. Přítel je někdo, kdo nemůže být využíván. Všichni ostatní jsou jen tvoji známí.“

Ty máš ale přísná pravidla.

„To nejsou moje pravidla. Jsou to tvé vlastní definice. Ale ty jsi je zapomněl. A proto ti není jasné, co je přátelství. Pravé přátelství je něco, čeho je třeba využívat.

Přátelství není jako drahý porcelán, který se nikdy nepoužívá, protože se bojíš, že jej rozbiješ. Pravé přátelství je jako nerozbitné nádobí. Můžeš je užívat pořád a nikdy je nerozbiješ.“

To je těžko pochopitelné.

„Vím, ale to je celý tvůj problém. Proto ke mně nemáš fungující přátelský vztah.“

A jak toho dosáhnu ? 

„Musíš pochopit povahu všech vztahů. Musíš pochopit, jak všechno opravdu funguje a proč lidé dělají to, co dělají. Musíš pochopit některé základní principy.

A právě o tom je tato kniha. Já ti pomohu.“

Ale teď jsme se vzdálili od našeho tématu. Hovořili jsme o tom, že na světě nejsou žádné oběti a žádní zločinci.

„Od ničeho jsme se nevzdálili. Hovoříme stále o tomtéž.“

To nechápu.

„Za chvíli to pochopíš.“

Tak dobře. Jak mohu mít přátelský vztah k Bohu ? 

„Musíš dělat totéž, co bys dělal ve vztahu k jakémukoli jinému příteli.“

Musím ti důvěřovat.

„Důvěřuj mi.“

Musím tě milovat.

„Miluj mě.“

Musím být s tebou co nejčastěji.

„Ano, pozvi mě k sobě. Třeba na dlouhou návštěvu.“

Musím pro tebe dělat různé věci... ačkoli nemám nejmenší tušení, co bych mohl udělat pro tebe.

„Můžeš udělat spoustu věcí. Věř mi.“

Tak dobře. A ještě něco... Musím ti dovolit, abys dělal něco pro mě.

„Nejen „dovolit“. Musíš to vyžadovat. Musíš to přikazovat.“

Přikazovat tobě ? 

„Ano, přikazovat mně.“

To nechápu.. Neumím si to ani představit.

„V tom je celý tvůj problém, příteli. Celý tvůj problém.“

(4)

ČTVRTÁ KAPITOLA

Myslím, že bychom v sobě museli najít hodně drzosti, abychom vyžadovali něco od Boha.

„Dávám přednost slovu „odvaha“. Už jsem ti řekl, že předpokladem opravdového, fungujícího přátelství s Bohem je zásadní změna vašeho rozumového i citového postoje a odvaha.“

Jak mohu změnit svůj postoj k Bohu natolik, abych považoval za správné něco od Boha vyžadovat ?  

„To není jen správné, je to nejlepší způsob, jak něčeho dosáhnout.“

Tak dobře. Ale jak to mohu udělat ? 

„Jak už jsem řekl, především musíš pochopit, jak všechno skutečně funguje. To jest jak funguje život. Ale k tomu se dostaneme za okamžik. Nejdřív ti vyjmenuji Sedm kroků k Bohu.“

Tak dobře. Poslouchám.

„První: Poznej Boha.

Druhý; Důvěřuj Bohu.

Třetí: Miluj Boha.

Čtvrtý: Přijímej Boha.

Pátý: Využívej Boha.

Šestý: Pomáhej Bohu.

Sedmý: Děkuj Bohu.

Těchto sedm kroků můžeš použít, když chceš navázat přátelství s kýmkoli.“

To bych opravdu mohl, že ano ? 

„Ano. A pravděpodobně to děláš, aniž si to uvědomuješ. Kdybys to dělal vědomě, navázal bys přátelství s každým, koho potkáš.“

Škoda že jsem to nevěděl, když jsem byl mladý. Byl jsem společensky úplně nemožný. Můj bratr se vždycky seznamoval s lidmi snadno, ale já to nikdy neuměl. A tak jsem se snažil přátelit s jeho přáteli. Bylo to pro něj těžké, protože jsem stále chtěl chodit tam, kam chodil on, a dělat to, co dělal on.

Když jsem se dostal na střední školu, začal jsem mít své vlastní zájmy. Stále jsem miloval hudbu a tak jsem vstoupil do pěveckého sboru a do orchestru. Také jsem byl členem fotografického kroužku a reportérem školních novin. Byl jsem v dramatickém kroužku, v šachistickém kroužku a také v debatním týmu - v mistrovském týmu, mohl bych dodat.

Na střední škole jsem získal své první zkušenosti s rozhlasovým vysíláním. Jedna z místních rozhlasových stanic přišla s nápadem, že bude dělat každodenní sportovní reportáž ze středních škol a že k tomu použije hlasatelů z řad studentů. V té době jsem byl již hlasatelem při všech fotbalových a basketbalových utkáních, takže jsem byl vybrán jako představitel naší školy. Tím začala moje pětatřicet let dlouhá kariéra.

Přesto všechno, co jsem dělal (a možná právě proto), jsem neměl žádné přátele. Jsem si jistý, že to mělo hodně společného s faktem, že jsem se stal nesmírně domýšlivým. Částečně to bylo proto, že jsem se snažil kompenzovat své zkušenosti z dětství, kdy mi otec neustále připomínal, že nemám „příliš mluvit“, a částečně proto, že jsem byl vždycky tak trochu vejtaha. Myslím, že jsem se stal nesnesitelným; jen málo spolužáků mě snášelo.

Dnes vím, proč tomu tak bylo. Snažil jsem se získat uznání od druhých, protože jsem je nedostal od otce. Otec byl velmi skoupý na pochvalu. Vzpomínám si, jak jsem vyhrál debatní mistrovství a přinesl si domů trofej. Jediná reakce mého otce: „Neočekával jsem nic menšího.“

Je těžké cítit se dobře, když vás otec nepochválí ani za vítězství v mistrovství. (Nejsmutnější je, že svou poznámku považoval otec za pochvalu.)

A tak jsem mu začal vyprávět o všem, co dělám, o všech svých úspěších, neboť jsem doufal, že mi jednou řekne: „To je neuvěřitelné, synu. Gratuluji ti. Jsem na tebe velice pyšný.“ Nikdy jsem se toho ovšem nedočkal a tak jsem začal hledat uznání jinde.

Tohoto návyku jsem se dodnes nezbavil. Snažím se jej sice potlačovat, ale nezbavil jsem se jej. A ještě horší je, že moje děti by vám pravděpodobně řekly, že jsem k jejich úspěchům stejně lhostejný, jako byl můj otec k úspěchům mým. A tak hříchy otce přecházejí na syna...

„Ty máš opravdu „fixaci na otce“, že ano ?“

Myslíš ?   Nikdy jsem o tom nepřemýšlel z tohoto hlediska.

„Není divu, že ti je nepříjemné považovat mě za někoho, kdo o tobě všechno ví. Není divu, že máš potíže se samotnou myšlenkou Boha.“

Kdo říká, že mám problém s myšlenkou Boha ? 

„Nic si z toho nedělej. Klidně to přiznej. Polovina lidí na vaší planetě má tentýž problém, a většinou ze stejného důvodu: považují Boha za jakéhosi „rodiče“. Představují si, že se budu chovat jako jejich matka nebo otec.“

Vždyť se ti také říká „Bůh otec“.

„Ano, a ten, kdo na to přišel, by se měl stydět.“

Myslím, že to byl Ježíš.

„Nebyl. Ježíš pouze užíval ustálených výrazů své doby - právě tak jako to děláš ty. On nepřišel s myšlenkou Boha jako otce.“

Myslíš, že ne ? 

„Patriarchát, se svými patriarchálními náboženstvími, se etabloval dávno před Kristem.“

Takže tedy nejsi „náš Otec, který je v nebi“ ? 

„Samozřejmě že ne. Nejsem ani vaše Matka v nebi.“

Tak kdo tedy jsi ?  Už tisíce let se na to snažíme přijít. Proč nám to neusnadníš a prostě nám to neřekneš ? 

„Celý problém spočívá v tom, že mě zosobňujete. Ale já nejsem osoba.“

Já to vím. A myslím, že to ví většina lidí. Ale někdy nám pomáhá přemýšlet o tobě jako o osobě. Lépe se nám s tebou komunikuje.

„A umíš to ?  To je otázka. Dokážeš se mnou komunikovat ?  Nejsem si tím tak jistý.

Jedno ti však řeknu: přemýšlejte o mně jako o rodiči a budete mít pekelný život.“

Věřím, že to byl jen slovní obrat.

„Samozřejmě.“

Jestliže o tobě nemáme přemýšlet jako o rodiči, jak o tobě máme přemýšlet ? 

„Jako o příteli.“

Jako o našem Příteli v nebi ? 

„Přesně tak.“

Bože, to by někteří lidé při nedělní mši koukali.

„A možná by začali jinak myslit.“

Kdybychom o tobě všichni mohli přemýšlet jako o příteli, umožnilo by to některým lidem navázat s tebou bližší vztah.

„Chceš říct, že by jim přestalo vadit, že vím všechno, co vědí jejich přátelé a milenci ?“

Tušé.

„Tak co tomu říkáš - chceš mít přátelský vztah s Bohem ?“

Měl jsem za to, že takový vztah už mám.

„Měl jsi a máš. Ale nechováš se podle toho. Chováš se, jako bych byl tvůj rodič.“

Tak dobře. Skoncuji s tím. Jsem připraven na plně fungující přátelství.

„Výborně. Takže teď ti řeknu, jak to dělat. Jak může žít celé lidstvo v přátelském vztahu s Bohem...“

(5)

PÁTÁ KAPITOLA

„Především mě musíte poznat.“

Měl jsem za to, že tě už znám.

„Ne příliš dobře. Ještě mě neznáš důvěrně. Měli jsme sice dobrý rozhovor - konečně - ale to nestačí.“

Dobře. Co tedy potřebuji k tomu, abych tě poznal lépe ? 

„Ochotu.“

Ochotu ? 

„Musíš v sobě najít skutečnou ochotu. Musíš být ochoten vidět mě tam, kde mě najdeš, nejen tam, kde očekáváš, že budu.

Musíš mě vidět tam, kde mě najdeš - a najít mě tam, kde mě vidíš.“

Tomu nerozumím.

„Mnozí lidé mě vidí, ale nenacházejí mě. Je to jako kosmická hra Kde je Waldo ?  Dívají se na mě, ale nevidí mě.“

Ale jak tě máme poznat ? 

„Musíte mě vlastně poznat znovu.“

Jak to máme udělat ? 

„Především musíte věřit, že existuji. Víra předchází ochotu jako nástroj, kterým lze poznat Boha. Musíte věřit, že existuje Bůh, kterého lze poznat.“

Většina lidí v Boha věří. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že počet věřících na naší planetě

v posledních letech vzrůstá.

„Ano. S radostí mohu konstatovat, že většina z vás ve mne opravdu věří. Takže problémy nezpůsobuje vaše víra ve mne, způsobuje je vaše představa o mně.

Myslíte si například, že nechci, abyste mě poznali. Někteří z vás dokonce věří, že byste neměli vyslovit mé jméno. Jiní si myslí, že byste neměli psát slovo „Bůh“, ale z úcty ke mně byste měli psát „B-H“. Další říkají, že je v pořádku vyslovovat mé jméno, ale že to musí být mé pravé jméno, neboť jinak se dopouštíte blasfémie.

Ať už mi však říkáte Jehova, Jahve, Bůh, Alláh nebo Karlík, jsem stále tím, čím jsem, a tam, kde jsem, a nepřestanu vás milovat jen proto, že neznáte mé pravé jméno.

Takže se můžete přestat dohadovat o tom, jak mě máte nazývat.“

Je to ubohé, že ano ? 

„To jsi použil slova, které vyjadřuje morální soud. Já jen konstatuji skutečnost.

I mnohá náboženství, která se nedohadují o mém jménu, tvrdí, že není moudré, když se snažíš poznat Boha příliš důvěrně, a že je herezí, když prohlašuješ, že s tebou Bůh hovořil.

Takže zatímco víra V Boha je nutná, vaše představa O Bohu je také důležitá.

A tady přichází ke slovu ochota. Nejenže musíte v Boha věřit, abyste ho mohli poznat, ale musíte být ochotní ho poznat opravdu - nestačí jen vědět, co si myslíte, že o mně víte.

Jestliže vám vaše představa o mně znemožňuje poznat mě takového, jaký opravdu jsem, pak vám všechna víra na světě nebude k ničemu. I nadále se spokojíte s tím, co si myslíte, že víte, místo abyste mě skutečně poznali.

Musíte být ochotni zapomenout na to, co si myslíte, že o Bohu víte, abyste ho mohli poznat takového, jak jste si ho nikdy nepředstavovali.

To je naprosto nutné, protože máte o Bohu mnoho představ, které nemají nic společného

s Realitou.“

Jak v sobě mohu najít takovou ochotu ? 

„Ty ji už máš, neboť jinak bys neztrácel čas psaním této knihy. Teď se musíš otevřít novým myšlenkám, novým možnostem. Přemýšlej o tom, co bys mi mohl říci, co bys ode mě mohl žádat, kdybych byl tvým nejlepším přítelem a ne tvým „otcem“.

Abys poznal Boha, musíš být „připraven, ochoten a schopen“. Víra v Boha je nutným předpokladem. Tvá víra v nějakou vyšší sílu, v jakési Božstvo, je známkou toho, že jsi „připraven“.

Otevřenost novým představám o Bohu - myšlenkám, jaké tě nikdy předtím nenapadly, myšlenkám, které tě mohou trochu znepokojit - je známkou toho, že jsi „ochoten“.

A nakonec musíš být „schopen“. Jestliže jsi neschopen vidět Boha jakýmkoli novým způsobem, jemuž ses otevřel, pak učinit nezpůsobilým právě onen mechanismus, jehož prostřednictvím bys poznal realitu Boha.

Musíš být schopen přijmout Boha, který tě miluje bezpodmínečně; musíš být schopen přijmout do svého života Boha, který tě bez jediné otázky přijímá do svého království; musíš být schopen přestat se trestat za to, že věříš v Boha, který tě nikdy nepotrestá; a musíš být schopen hovořit s Bohem, který nikdy nepřestal hovořit s tebou.

Tohle všechno jsou radikální myšlenky. Církve je označují za kacířské. A tak je nanejvýš ironické, že pravděpodobně budeš muset odejít z církve, abys mohl poznat Boha. Bez pochyby se budeš muset vzdát některých církevních učení. Neboť církevní učení hovoří o Bohu, kterého nemůžeš poznat a kterého by sis nevybral za přítele. Neboť jaký tvůj přítel by tě trestal za každý přestupek ?  A jaký přítel považuje za prohřešek, když je nazýván nepravým jménem ?“

V mých Hovorech s Bohem mi bylo řečeno mnoho věcí, které jsou v rozporu se vším, co jsem si myslil, že o Bohu vím.

„Vím, že věříš v Boha, neboť jinak bys s ním nikdy nemohl hovořit. Takže vím, že jsi byl „připraven“ navázat se mnou přátelství, ale byl jsi „ochoten“ ?  Vidím, že jsi ochoten byl - neboť ochota předpokládá velkou odvahu, a ty jsi takovou odvahu projevil, a to nejen tím, že jsi zkoumal netradiční názory, ale také tím, že jsi to dělal veřejně. Proto tvé hovory umožnily taková zkoumání nejen tobě, ale také milionům dalších lidí. Tito lidé to dělají prostřednictvím tvých tří publikovaných knih, které jsou s nadšením čteny na celém světě - což je nesporným znamením toho, že i veřejnost je dnes ochotná.

Jsi dnes „schopen“ mě poznat ?  Jsi schopen navázat se mnou přátelský vztah a nejen se mnou hovořit ?“

Jsem, protože mi nedělalo žádné potíže zbavit se svých starých představ o tobě a přijmout nové představy, které mi byly dány v Hovorech s Bohem. Upřímně řečeno, mnoho z těch nových myšlenek jsem už měl.

V tomto smyslu byla trilogie HSB spíš potvrzením než objevem.

Z dopisů čtenářů za posledních pět let jsem se dověděl, že podobně tomu bylo s mnoha dalšími lidmi. Takže tohle je vhodný čas říci čtenářům, jak byla ta kniha napsána.

Na rozdíl od této knihy nebyly „Hovory s Bohem“ psány jako kniha. Když můj rozhovor začal, neměl jsem nejmenší tušení, že bude vydán v knižní podobě. Pokud šlo o mě, považoval jsem to za soukromou záležitost.

Celý proces začal jednoho večera v únoru 1992, kdy jsem byl na pokraji chronické deprese. Nic se mi nedařilo. Moje manželství bylo v troskách, moje kariéra u konce a zdraví mi přestávalo sloužit.

V mém životě obvykle nepřicházely nepříjemnosti najednou, ale tentokrát tomu bylo jinak. Celý můj život se hroutil a já nevěděl, co proti tomu mám dělat.

Nebylo to poprvé, co jsem bezmocně přihlížel, jak se mi před očima hroutí vztah, který jsem považoval za permanentní.

Nebylo to dokonce ani podruhé ani potřetí ani počtvrté. Velice mě rozčilovalo, že jsem nebyl schopen udržet si manželství, že jsem nevěděl, co mám dělat, a že nefungovalo nic z toho, co jsem dělal.

Začal jsem mít dojem, že mi nebyly dány schopnosti hrát hru života, a to mě rozzuřovalo.

Moje kariéra ustrnula na mrtvém bodě. Moje třicetiletá práce v rozhlase a žurnalismu mi přinášela stále méně uspokojení. Bylo mi devětačtyřicet let a za půl století na této planetě jsem toho moc nedokázal.

Není překvapující, že se zhoršilo i moje zdraví. Několik let předtím jsem si zlomil krční obratle při automobilové nehodě a dodnes jsem se úplně nevyléčil. Předtím jsem měl potíže s plícemi, trpěl jsem žaludečními vředy, artritidou a vážnými alergiemi. V devětačtyřiceti letech jsem měl pocit, že se mi celé tělo rozpadá. A tak jsem se té únorové noci probudil se zlostí v srdci.

Převaloval jsem se v posteli a nemohl usnout. Nakonec jsem ze sebe strhl přikrývku a šel do kuchyně. Šel jsem tam, kam vždycky chodím uprostřed noci, když hledám moudrost - v lednici však nebylo nic dobrého a tak jsem se posadil na pohovku.

Tam jsem seděl a dusil se ve vlastní šťávě.

Nakonec jsem v měsíčním svitu uviděl žlutý poznámkový blok na konferenčním stolku přede mnou. Vzal jsem blok, našel si pero, rozsvítil lampu a začal psát rozhněvaný dopis Bohu.

Co mám dělat, aby můj život začal FUNGOVAT ?????  Čím jsem si zasloužil tak mizerný život ?   A jaká jsou tu vlastně pravidla ?  Ať mi někdo vysvětlí PRAVIDLA !  Budu hrát, ale někdo mi musí vysvětlit pravidla. A až mi je vysvětlíš, neměň je !!!

A tak jsem pokračoval. Zuřivě jsem škrabal po celé stránce ohromným písmem, jakým píšu, když jsem rozzlobený. Tlačil jsem na pero takovou silou, že kdybyste se podívali proti světlu, přečetli byste i na páté stránce shora, co jsem napsal.

Nakonec jsem se vyprázdnil. Moje zlost, nespokojenost a hysterie zmizely a já si vzpomínám, že mě tehdy napadlo, že musím svým přátelům říci, že poznámkový blok uprostřed noci je možná nejlepší terapií.

Pak jsem chtěl položit pero, ale nešlo to. To je zajímavé, říkal jsem si. Několik minut intenzivního psaní a mám takovou křeč v ruce, že nejsem schopen pustit pero.

Zatímco jsem čekal, až křeč povolí, napadlo mě, že bych ještě něco měl napsat. Překvapilo mě, že opět přikládám pero k papíru, neboť jsem neměl ani tušení, co budu psát. A přece jsem se choval, jako bych měl co napsat.

Jakmile se pero dotklo papíru, okamžitě mě napadla myšlenka. Ta myšlenka mi byla řečena nějakým hlasem. Byl to ten nejlaskavější hlas, jaký jsem kdy slyšel. Jenže to nebyl hlas. Bylo to... něco, co jsem mohl nazvat jakýmsi neznělým hlasem... nebo snad... jakýmsi pocitem prostoupeným slovy.

„Slyšel“ jsem tato slova:

„Neale, opravdu chceš odpovědi na své otázky, nebo si jen vylíváš zlost ?“

Pamatuji si, že jsem si myslil: opravdu si vylívám zlost, ale máš-li odpovědi, zatraceně rád bych je slyšel. Na to jsem dostal tuto odpověď:

„Mnoha věcmi jseš si tak jistý, jako že „existuje peklo“. Nebyl by sis raději tak jistý, jako že „existuje nebe“ ?“

Slyšel jsem, jak v duchu odpovídám: Co to má, k čertu, znamenat ? 

Pak mě začaly napadat ty nejneobyčejnější myšlenky, jaké jsem kdy slyšel. Byly tak ohromující, že jsem je začal psát na papír - a odpovídat na ně. Myšlenky, které jsem dostával (skrze sebe ? ), odpovídaly na mé otázky a zároveň vedly k dalším otázkám, jaké jsem si nikdy předtím nekladl. A tak jsem tam seděl a měl „rozhovor“ s perem a papírem.

Pokračovalo to asi tři hodiny. Najednou bylo půl osmé ráno, všichni v domě se začali probouzet a já odložil pero a papír. Byl to zajímavý zážitek, ale příliš jsem o něm nepřemýšlel - dokud jsem se neprobudil následující noci ve čtyři hodiny dvacet, jako by někdo vstoupil do pokoje a rozsvítil světlo. Posadil jsem se na posteli a přemýšlel, co to má znamenat, když jsem najednou ucítil naléhavé nutkání vstát z postele a jít si pro poznámkový blok.

Chodil jsem chvíli po bytě, pak jsem našel poznámkový blok a vrátil se do svého hnízda na pohovce v obývacím pokoji. Opět jsem začal psát - pokračoval jsem tam, kde jsem skončil, kladl jsem otázky a dostával odpovědi.

Dodnes nevím, co mě přimělo k psaní. Je možné, že jsem si chtěl začít psát deník. Neměl jsem nejmenší tušení, že moje zápisky budou jednou publikovány a navíc čteny od Tokia až po Toronto, od San Franciska až po Sao Paolo.

Je sice pravda, že mi ten hlas v jednom bodě dialogu řekl: „Tohle se jednou stane knihou.“ Já si však myslil, jo, ty a dalších sto lidí pošlete svoje noční úvahy nakladateli a ten řekne, „Samozřejmě !  My to OKAMŽITĚ vydáme.“ Ten první dialog pokračoval celý rok - byl jsem probouzen nejméně třikrát týdně.

Nejčastěji se mě lidé ptají, kdy jsem poznal, že hovořím s Bohem. Několik prvních týdnů jsem neměl ani tušení, co se děje. Myslil jsem si, že si prostě mluvím sám k sobě. Pak mě napadlo, že mi na mé otázky možná odpovídá mé takzvané „vyšší Já“, o kterém jsem už slyšel. Ale nakonec jsem překonal strach z toho, že se mi lidé budou smát, a začal jsem to nazývat tak, jak mi to připadalo: rozhovor s Bohem.

To se stalo té noci, kdy jsem slyšel toto prohlášení: „Neexistuje žádných Deset přikázání.“

V době, kdy bylo učiněno toto senzační prohlášení, jsem už napsal téměř polovinu toho, co se pak stalo První knihou.

Zabýval jsem se otázkou, jaká je „správná“ cesta k Bohu. Ptal jsem se, zda nám naše „dobré chování“ zaručí cestu do nebe, nebo zda můžeme dělat, co se nám zlíbí, aniž nás Bůh potrestá.

„Co vlastně platí ?“  ptal jsem se. „Tradiční hodnoty, nebe hodnoty, které si sami vytváříme. Deset přikázání, nebo Sedm kroků k osvícení ?“

Když mi bylo řečeno, že Deset přikázání neexistuje, byl jsem ohromen. Ještě víc ohromující však bylo vysvětlení.

Je sice pravda, že existovalo deset prohlášení, která byla dána Mojžíšovi, ale nebyla to žádná „přikázání“. Byly to jen „sliby“, jež nám dal Bůh, abychom poznali, že jsme na cestě zpátky k Bohu.

Tohle byla úplně nová a neočekávaná informace. Některé věci, které jsem do té doby slyšel během našeho rozhovoru, jsem slyšel už předtím od jiných učitelů a z jiných pramenů. Ale toto ohromující prohlášení o Deseti přikázáních jsem neslyšel nikdy předtím. Tento názor byl v přímém rozporu se vším, co jsem se kdy učil a co jsem si myslil.

O mnoho let později jsem dostal dopis od jistého profesora teologie z jedné velké univerzity na Východním pobřeží. Ten mi napsal, že to je nejoriginálnější názor na Deset přikázání, který byl publikován za posledních tři sta let. Ačkoli si nebyl jistý, zda souhlasí s názory HSB, říkal, že mu poskytnou bohatý materiál pro diskuse v jeho teologických kurzech. V té době jsem však nepotřeboval dopisy od profesorů teologie, abych věděl, že to, co jsem slyšel, je něco mimořádného - a že to přišlo z mimořádného zdroje.

Začal jsem ten zdroj považovat za Boha. Od té doby jsem svůj názor nezměnil. To, co jsem se dověděl na dalších osmi stech stránkách dialogu - včetně informací o životě vysoce vyspělých bytostí ve Třetí knize a programu budování nové společnosti na planetě Zemi v Druhé knize - můj názor naopak posílilo.

„To rád slyším. A je zajímavé, že poukazuješ na tuto část našeho dialogu, neboť tam jsem naposledy hovořil o poznání Boha.

Právě tam jsem řekl: „Abys mohl Boha opravdu poznat, musíš přijít o rozum.“

Přijďte ke mně, řekl jsem, cestou svého citu, nikoli cestou rozumu. Ve své mysli mě nikdy nenajdete.

Jinými slovy, budete-li o mně racionálně přemýšlet, nikdy mě opravdu nepoznáte. Je to proto, že vaše myšlenky neobsahují nic víc než vaše ustálené představy o Bohu. Realitu Boha najdete v prožitku přítomného okamžiku, nikoli ve svých ustálených představách.

Podívej se na to takhle: vaše mysl obsahuje minulost, vaše tělo obsahuje přítomnost a vaše duše obsahuje budoucnost.

Jinými slovy, mysl analyzuje a vzpomíná, tělo cítí a prožívá a duše pozoruje a ví.

Chceš-li zjistit, co si o Bohu pamatuješ, zeptej se své mysli. Chceš-li zjistit, co cítíš, zeptej se svého těla. Chceš-li zjistit, co víš, zeptej se své duše.“

Tomu nerozumím. Měl jsem za to, že city jsou jazykem duše.

„Tak tomu také je. Nicméně tvá duše hovoří skrze tvé tělo, které ti umožňuje prožívat realitu přítomného okamžiku. Chceš-li poznat tuto realitu, ptej se svých pocitů - ptej se svého těla.“

Rozumím. Říkám tomu „břišní test“. Jedno staré rčení říká, „Břicho ví“.

„A je to pravda. Tvůj žaludek je velmi dobrý barometr. Takže chceš-li se dovědět, co tvá duše ví o budoucnosti, naslouchej svému tělu - poslouchej, co ti tělo říká v tomto okamžiku.

Tvá duše zná všechno - minulost, přítomnost i budoucnost. Duše ví, kdo jsi a čím chceš být. Důvěrně zná Boha, neboť je tou mojí částí, která je ti nejblíž.“

To je úžasné. To se mi líbí. „Duše je ta část Boha, která je k tobě nejblíž.“ Jaké úžasné prohlášení !

„A je to pravda. Takže abys mě poznal, stačí když poznáš svou duši.“

Chci-li udržovat přátelství s Bohem, stačí, když udržuji přátelství se svou duší.

„Přesně tak.“

To mi připadá velice jednoduché. Zdá se mi to až příliš snadné, než aby to byla pravda.

„Je to pravda. Věř mi. Ale není to jednoduché. Kdyby poznání vlastního já nebo udržování přátelství s vlastním já bylo tak jednoduché, už dávno bys to dělal.“

Můžeš mi pomoci ? 

„To právě teď dělám. Dovedu tě zpátky k tvému já... a tak tě dovedu zpátky k Bohu. A to budeš jednou dělat ty pro druhé lidi. Povedeš je zpátky k jejich já - a tím zpátky ke mně. Neboť když najdete své já, najdete mne. Tam jsem byl vždycky a tam vždycky budu.“

Jak mohu udržovat přátelství se svým já ? 

„Tím, že se budeš zajímat o to, kdo opravdu jsi. A tím, že postupně zjistíš, kdo nejsi.“

Měl jsem za to, že se svým já přátelský vztah už mám. Mám se velice rád !  Možná až příliš. A jak už jsem řekl, jestliže mi něco v životě způsobuje problémy, pak je to mé vlastní ego.

„Velké ego není známkou toho, že se člověk má rád. Je to právě naopak.

Když se lidé „vytahují“ a „chlubí“, napadá nás otázka, co se jim na sobě líbí tak málo, že se snaží přimět druhé, aby je měli rádi.“

Au !  To skoro bolí.

„Bolestné zjištění je skoro vždycky pravdivé. Trpíš bolestmi růstu, můj synu. Ale to je normální.“

Ty si tedy myslíš, že se nemám moc rád a proto se snažím kompenzovat nedostatek sebelásky tím, že hledám lásku druhých ? 

„To víš nejlíp ty sám. Ty jsi přece řekl, že máš problém se svým egem. Skutečná sebeláska ego zmenšuje. Jinými slovy, čím lépe víš, kdo opravdu jsi, tím menší je tvoje ego.

Když víš přesně, kdo jsi, tvé ego zmizí.“

Ale moje ego je pocit mé identity, nebo ne ? 

„Ne. Tvoje ego je to, co si myslíš, že jsi. Nemá nic společného s tím, kdo opravdu jsi.“

Není to v rozporu s tvým dřívějším tvrzením, že je dobré mít ego ? 

„Mít ego je dobré. Ve skutečnosti je to velmi dobré, neboť „ego“ ti umožňuje prožívat to, co právě prožíváš. Dovoluje ti představovat si, že jsi oddělená entita v relativním světě.“

Teď tomu už vůbec nerozumím. To mě úplně zmátlo.

„To nevadí. To je první krok na cestě k moudrosti. Bylo by hloupé myslit si, že všemu rozumíš.“

Můžeš mi to vysvětlit ?  Je dobré mít ego, nebo to není dobré ? 

„To je těžká otázka.

Přišel jsi do relativního světa - do toho, čemu já říkám sféra Relativity - abys mohl prožívat to, co nemůžeš prožívat ve sféře Absolutna. Snažíš se prožít to, čím opravdu jsi. V absolutní sféře to můžeš vědět, ale nemůžeš to prožívat. Tvoje duše chce svou realitu prožívat. Ve sféře Absolutna nemůžeš prožívat žádný aspekt toho, čím jsi, protože tam neexistuje žádný aspekt toho, čím nejsi.

Absolutno je absolutno. Je to veškeré jsoucno. Je to alfa a omega všeho. Absolutno nelze stupňovat. Stupně existují pouze ve sféře relativity.

Relativní sféra byla stvořena proto, abyste mohli prožívat své já jako něco nádherného. V absolutní sféře není nic než nádhera, takže nádhera vlastně „není“. To znamená, že ji nelze poznat, protože ji nelze prožívat v nepřítomnosti něčeho, co není nádherné. Ve skutečnosti jsi totožný se vším. V tom je tvá nádhera !  Ale tuto nádheru totožnosti nemůžeš poznat, dokud jsi totožný se vším, neboť neexistuje nic jiného, takže být totožný se vším neznamená nic. Uvědomuješ si jen, že existuješ, ale neprožíváš nádheru té skutečnosti.

Nutným předpokladem toho, abys mohl prožívat nádheru své totožnosti se vším, je nějaký stav, v němž je možné nebýt totožný se vším. Protože ve sféře Absolutna - která je absolutní realitou - existuje pouze Boží jednota, je nemožné, aby existovalo něco, co by nebylo totožné se vším.

Existovat může jen iluze toho, že nejsi totožný se vším. Právě za účelem vytvoření této iluze byla stvořena sféra relativity. Tuto sféru lze přirovnat k Alenčině říši divů, kde nic není tím, čím se to zdá být, a kde se všechno zdá být tím, čím to není.

Tvé ego je hlavním nástrojem, jenž vytváří tuto iluzi. Je to nástroj, který ti umožňuje představovat si, že tvé já je odděleno od všeho ostatního, čím jsi. Tvé ego je ta část tvého já, která tě chápe jako jedince.

Člověk není jedinec, ale musí být individualizován, aby mohl pochopit celek. Takže v tomto smyslu je „dobré“ mít ego. Vzhledem k tomu, čeho se snažíš dosáhnout, to je „dobré“.

Nicméně příliš velké ego - vzhledem k tomu, co chceš udělat - „dobré není“. Neboť to, co chceš udělat, je použít iluzi své oddělenosti k tomu, abys lépe pochopil a prožil svou totožnost se vším, což je to, čím opravdu jsi.

Stane-li se tvé ego tak velkým, že vidíš jen své oddělené já, nemáš možnost prožívat sjednocené já a jsi ztracen. Jsi doslova ztracen ve světě svých iluzí a můžeš v něm zůstat po dobu mnoha životů, dokud své já neosvobodíš nebo dokud tě neosvobodí nějaká jiná duše. Tohle znamená výraz „vrátit člověku jeho já“. Tohle mají na mysli křesťanské církve, když hovoří o „spasiteli“. Jedinou chybou těchto církví je, že se prohlašují za jediné náboženství, které vás „spasí“. Tím jen posilují iluzi oddělenosti - právě tu iluzi, od které vás chtějí osvobodit !

Ptáš se, zda je dobré mít ego, a to je velmi široká otázka. Všechno záleží na tom, čeho se snažíš dosáhnout.

Užíváš-li své ego jako nástroje k tomu, abys nakonec poznal Nejvyšší realitu, pak je to dobré. Brání-li ti však tvé ego v tom, abys tuto realitu prožíval, pak to dobré není. Pokud ti tvé ego brání v tom, abys dělal to, co jsi sem dělat přišel, pak to „dobré není“.

Nicméně vždycky se můžeš svobodně rozhodnout, co tu chceš dělat. Je-li ti příjemné neprožívat své já jako součást boží podstaty, bude ti dána možnost tuto jednotu neprožívat. Teprve až tě omrzí tvá oddělenost, až tě omrzí tvé iluze, tvá osamělost a bolest, začneš hledat cestu domů a pak zjistíš, že tam budu - že jsem tu vždycky.

Vždycky.“

To je úžasné. Zeptej se a dostaneš odpověď.

„Zejména když se ptáš Boha.“

Chápu. Ty přece znáš všechny odpovědi. Nemusíš o nich přemýšlet.

„Nemusím. Odpověď mám na jazyku. A mohl bych dodat, že i ty ji máš na jazyku.“

Co tím myslíš ? 

„Tím chci říct, že si ty odpovědi nenechávám pro sebe. Nikdy jsem to nedělal. Všechny odpovědi na všechny otázky máš doslova na jazyku.

Jinými slovy, „jak to říkáš, tak to bude“.“

To tedy znamená, že když řeknu, že všechno, co říkáš, je nesmysl, pak nic z toho, co jsi mi právě řekl, není pravda.

„To je pravda.“

Ne, to není pravda.

„Chtěl jsem říct, že je pravda, že to není pravda.“

Řeknu-li však, že nic z toho, co říkáš, není pravda, pak není pravda, že to není pravda.

„To je pravda.“

Pokud to ovšem pravda není.

„Pokud to pravda není. Tady vidíš, že si vytváříš svou vlastní realitu.“

To říkáš ty.

„Máš pravdu.“

Jestliže však nevěřím tomu, co říkáš...

„... pak to nebudeš prožívat jako svou realitu. Ale uvědom si, že je to uzavřený kruh - jestliže nevěříš, že si vytváříš svou vlastní realitu, budeš prožívat svou realitu jako něco, co sis nevytvořil... a tím dokážeš, že si svou realitu vytváříš.“

Páni !  Mám pocit, jako bych byl v zrcadlovém bludišti.

„To také jsi, můj úžasný synu. Neboť všechno, co vidíš, je tvým odrazem. A jestliže ti zrcadla života ukazují deformované obrazy, pak je to proto, že jsou odrazem tvých deformovaných představ o sobě samém.“

Tím se dostáváme zpátky k tomu, o čem jsme hovořili, než jsme udělali tuhle odbočku.

„Neexistují žádné odbočky, můj synu. Jsou jen různé cesty k témuž cíli.“

Ptal jsem se tě, jak mohu mít přátelský vztah sám se sebou. Ty jsi mi řekl, že když poznám svou duši, poznám Boha. Říkal jsi, že mám-li přátelský vztah sám se sebou, mohu mít přátelský vztah s Bohem. A já se tě ptal, jak to udělat. Měl jsem za to, že takový vztah se sebou už mám.

„Někteří lidé jej mají a jiní ne. Někteří lidé žijí sami se sebou v příměří.“

Možná máš pravdu, že moje velké ego je skutečně známkou toho, že se nemám rád. Budu o tom přemýšlet.

„Ne že by se lidé vůbec neměli rádi. Ale nemají rádi určitou část svého já a tak to jejich ego kompenzuje tím, že se snaží zalíbit druhým lidem. Samozřejmě že neukazují tu část, kterou nemají rádi, alespoň do té doby, než jim to rostoucí důvěrnost vzájemného vztahu znemožní. Když tuto část nakonec odhalí a když je druhý překvapen, možná i nepříjemně, mohou se ujistit, že ta část jejich já je opravdu nepříjemná - a celý kruh se uzavře.

Je to velice složitý proces, kterým procházíte každý den.“

Ty jsi měl být psychologem.

„Já jsem psychologii vymyslil.“

To vím. Řekl jsem to žertem.

„Vím, lidé žertuji, když...“

Už dost !

„Máš pravdu. Už toho bylo dost. Ale jen jsem žertoval.“

Ty mě doháníš k smíchu, uvědomuješ si to ? 

„Já tě doháním k smíchu ?  Ty doháníš k smíchu mně.“

To se mi líbí. Bůh, který má smysl pro humor.

„Smích je dobrý pro duši.“

S tím souhlasím, ale vraťme se k naší otázce. Jak mohu mít přátelství sám se sebou ? 

„Musíš si uvědomit, co opravdu jsi - a co nejsi. Jakmile si uvědomíš, kdo opravdu jsi, zamiluješ se do sebe.

Jakmile se zamiluješ do sebe, zamiluješ se i do mne.“

Jak poznám, co jsem a co nejsem ? 

„Začněme tím, co nejsi, neboť v tom spočívá největší problém.“

Tak dobře. Co nejsem ? 

„Především nejsi svou minulostí. Nejsi svým včerejškem.

Nejsi to, co jsi dělal včera, co jsi řekl včera, co sis myslil včera.

Mnoho lidí chce, aby sis myslil, že jsi to, co jsi byl včera. Někteří lidé od tebe vyžadují, abys tím byl. Vyžadují to proto, že mají velký zájem na tom, aby ses tak jevil. Dává jim to jistotu, že tě „správně“ odhadli. Mohou se na tebe „spolehnout“.

Lidé, kteří tě považují za „špatného“, nechtějí, aby ses změnil, neboť nechtějí připustit, že jejich názor na tebe byl mylný. To jim umožňuje ospravedlnit způsob, jak se k tobě chovají .

Lidé, kteří tě považují za „dobrého“, nechtějí, aby ses změnil, protože se na tebe chtějí i nadále  „spoléhat“. To jim umožňuje ospravedlnit způsob, jakým očekávají, že se k ním budeš chovat.

Já ti však radím, abys žil v přítomném okamžiku. Abys vytvářel své já v každém okamžiku.

To ti umožní rozlišit své já od svých dřívějších představ o sobě samém - od představ, které jsou do značné míry založeny na představách, které o tobě mají druzí.“

Jak mohu zapomenout na svou minulost ?  Představy druhých lidí o mně jsou založeny alespoň částečně na jejich vnímání mého chování v minulosti. Mám snad zapomenout, že jsem se tak choval ?  Mám předstírat, že na tom nezáleží ? 

„Nedělej ani jedno, ani druhé.

Nesnaž se zapomenout na svou minulost, snaž se změnit svou budoucnost.

Zapomenout na svou minulost by bylo to nejhorší, co bys mohl udělat. Zapomeň na svou minulost a zapomeneš na všechno cenné, co ti dala.

Ani se nesnaž předstírat, že nezáleží na tvém chování v minulosti. Přiznej, že na tvém chování záleží - a že ses právě proto rozhodl, že některé své způsoby chování nebudeš opakovat.

Jakmile však takové rozhodnutí učiníš, přestaň se svou minulostí zabývat. To neznamená, že bys na ni měl zapomenout. Znamená to, že bys na ní neměl lpět, jako bys měl strach, že se bez ní utopíš. Topíš se, protože na ní lpíš.

Neužívej své minulosti k tomu, aby ti pomáhala udržovat tvé představy o tom, čím jsi. Zbav se těchto starých představ a začni plavat k novému břehu.

Ani lidé, kteří mají úžasnou minulost, by neměli lpět na svých starých představách, jako by tyto představy byly tím, čím jsou oni. Nic nemůže zpomalit váš růst rychleji než to, že „usnete na vavřínech“.

Nespěte na vavřínech ani nelpěte na neúspěších. Raději začněte znovu - v tomto okamžiku.“

Jak mohu změnit své navyklé způsoby chování nebo hluboko zakotvené charakterové rysy ? 

„Tím, že si položíš otázku: „Jsem tohle opravdu já ?“

To je ta nejdůležitější otázka, jakou si kdy položíš. Můžeš si ji klást před i po každém rozhodnutí ve svém životě, ať už se týká toho, jaké šaty si obléknout, jaké zaměstnání přijmout, koho si vybrat za životního partnera nebo zda zůstat sám. A je to zajisté důležitá otázka, kdykoli se přistihneš, že děláš něco, s čím chceš skoncovat.“

A tím změním své povahové rysy a dlouhotrvající návyky ? 

„Zkus to.“

Tak já to tedy zkusím.

„To je dobře.“

Až zjistím, co nejsem, a až se zbavím názoru, že jsem svou minulostí, jak objevím, kdo jsem ? 

„To není žádné objevování, je to tvůrčí proces. Nemůžeš „objevit“, kdo jsi, protože když se o tom rozhoduješ, musíš vycházet z nulového bodu. O tom rozhoduješ na základě svých preferencí, nikoli na základě svých objevů.

Nebuď tím, čím sis myslil, že jsi, buď tím, čím by sis přál být.“

V tom je ohromný rozdíl.

„To je to nejdůležitější v tvém životě. Do této chvíle jsi byl tím, čím sis myslil, že jsi. Od této chvíle budeš produktem svých nejvyšších přání.“

Mohu se opravdu natolik změnit ? 

„Samozřejmě že můžeš. Ale pamatuj si, že se nebudeš měnit proto, abys byl přijatelný. Bůh té přijímá už teď. Měníš se jen proto, že se změnit chceš. Chceš se stát novou verzí svého já.“

Nejkrásnější verzí té nejkrásnější představy, jakou jsem kdy měl o tom, čím jsem.

„Přesně tak.“

A při tomto rozhodování mi pomůže jednoduchá otázka: Jsem tohle opravdu já ? 

„Pomůže. Pokud ti ovšem nepomůže. Je však velice mocným nástrojem. Může být transformativní.

Je mocným nástrojem, neboť uvádí do souvislosti to, co se děje. Objasňuje ti, co děláš. Musím konstatovat, že mnozí lidé nevědí, co dělají.“

Co tím myslíš ?  Co dělají  ? 

„Vytvářejí sami sebe. Ale mnozí lidé si to neuvědomují. Nevědí, že to dělají oni. Neuvědomují si, že to je smysl života.

Protože to nevědí, neuvědomují si, jak důležité je každé jejich rozhodnutí.

Žádné tvé rozhodnutí - žádné rozhodnutí - není rozhodnutí o tom, co uděláš. Každé rozhodnutí je o tom, kdo jsi.

Jakmile si to uvědomíš, všechno se změní. Začneš se dívat na všechno novýma očima. Všechny situace a všechny události se stanou příležitostí udělat to, co jsi sem udělat přišel.“

Přišli jsme sem s určitým posláním, že ano...

„Ano. Docela jistě. Vaše duše je tu proto, aby vyjadřovala, prožívala a naplňovala to, čím opravdu jste.“

A co jsme ? 

„Cokoli řeknete, že jste !  Váš život je vaším prohlášením. Vaše rozhodnutí vás charakterizují.

Každý akt je aktem sebeurčení.

Ano, taková jednoduchá otázka může změnit váš život. Neboť tato otázka, pokud si ji položíte, uvede do nové souvislosti to, co se děje.“

Zejména, když si ji položíme v okamžiku rozhodování.

„Rozhodujete se v každém okamžiku. Rozhodujete se stále. Neexistuje okamžik, kdy byste se nerozhodovali.

Rozhodujete se i ve spánku. (Některá z vašich nejdůležitějších rozhodnutí jsou činěna ve spánku. A někteří lidé spí, i když se zdá, že jsou vzhůru.)“

Kdosi jednou řekl, že jsme planeta náměsíčníků.

„Ten někdo nebyl daleko od pravdy.“

Takže to je kouzelná otázka, že ano ?

„Ano, je to kouzelná otázka. Čtyři kouzelná slova.

Jsou vlastně dvě kouzelné otázky. Tyto dvě otázky, když si je položíš ve správný čas, mohou urychlit tvůj vývoj mnohem víc, než si myslíš. Tady jsou:

Jsem tohle opravdu já ?

Co by teď udělala láska ?

Když si před každým rozhodnutím položíš a zodpovíš tyto dvě otázky, přestaneš být studentem a staneš se učitelem Nového evangelia.“

Nové evangelium ?  Co je to ? 

„To se dovíš ve vhodný čas, můj příteli. Musíme si promluvit o mnoha jiných věcech, než se k tomu dostaneme.“

Mohu se tedy ještě jednou vrátit k otázce viny ?  Co mají dělat lidé, kteří spáchali tak hrozné zločiny - někoho zabili nebo znásilnili - že si nemohou odpustit ? 

„Znovu opakuji, že tito lidé nejsou tím, co udělali v minulosti. Je možné, že si to o nich myslí druzí, je možné, že si to myslí i oni sami, ale není to pravda.“

Ale většina těchto lidí to neví. Jsou stravování svým pocitem viny - nebo hořkostí nad tím, jaké karty jim život rozdal. Někteří z nich se dokonce bojí, že to udělají znovu. Proto považují svůj život za beznadějný. Bezúčelný.

„Žádný život není bezúčelný !  A já ti říkám, že žádný život není beznadějný.

Jedinými nepřáteli člověka jsou strach a pocit viny.“

To jsi mi už říkal.

„A znovu to opakuji. Strach a pocit viny jsou jedinými nepřáteli člověka.

Zbavíte-li se jich, osvobodíte se.“

Jak to máme udělat ? Jak se můžeme zbavit strachu a pocitu viny ? 

„Musíte se rozhodnout, že se jich zbavíte. Takové rozhodnutí závisí pouze na osobních preferencích. Prostě změníte svou představu o tom, čím jste.

Jak říká váš Harry Palmer: Chcete-li se změnit, stačí se rozhodnout.

Dokonce i vrah se může změnit. Dokonce i násilník se může stát novým člověkem. Dokonce i ten, kdo ubližoval dětem, muže být spasen. Není k tomu potřeba ničeho než rozhodnutí hluboko v srdci a mysli a duši: TOHLE NEJSEM JÁ.“

Platí to pro každého z nás ?  Ať už jsme udělali cokoli ? 

„Ano, to platí pro každého z vás.“

Ale jak si mohu odpustit, když jsem udělal něco neodpustitelného ? 

„Nic neodpustitelného neexistuje. Neexistuje žádný zločin, který bych neodpustil. To učí i ta nejpřísnější náboženství.

Nemusejí souhlasit se způsobem odčinění, ale souhlasí s tím, že existuje cesta.“

A jaká je to cesta ?  Jak mohu odčinit svůj zločin, když jej sám považuji za neodpustitelný ? 

„Příležitost odčinit všechno, co jste udělali, přichází automaticky v okamžiku vaší smrti.

V okamžiku, kdy opustíte své tělo, si uvědomíte, že jste totožní se vším - i se mnou.

Všechny duše prožívají tuto jednotu nanejvýš zajímavým způsobem. Je jim dovoleno znovu projít každým okamžikem svého života - a prožívat jej nejen ze svého vlastního hlediska, ale také z hlediska každého, komu ublížily. Dostanou možnost znovu opakovat každou myšlenku, každé slovo a každý čin a zakusit účinky, jaké to mělo na druhé, jako by jimi samy byly - což jsou.

Z vlastní zkušenosti poznají, čím jsou. Prohlášení, že „všichni jsme součástí Boží podstaty“, se v tuto chvíli stane prožitkem a přestane být pouhou myšlenkou.“

To by mohlo být peklo. A já si myslil, že jsi v Hovorech s Bohem řekl, že peklo neexistuje.

„Neexistuje žádné místo věčného zatracení a utrpení, jaké jste si vymyslili ve svých teologiích. Ale všichni - všichni z vás - zakusíte výsledky svých rozhodnutí. To je však otázkou růstu, nikoli „spravedlnosti“. Je to proces evoluce, nikoli Boží „trest“.

Během „rekapitulace života“, jak tomu někteří říkají, nebudete nikým souzeni. Bude vám jen dána příležitost prožít všechno, co prožilo celé vaše já a nejen omezená verze vašeho já, která žije ve vašem dnešním těle.“

Au !  I to by mohlo být bolestivé.

„Není to bolestivé. Nebudete cítit žádnou bolest, budete si plně uvědomovat existenci. Uvědomíte si totalitu každého okamžiku a jeho možnosti. To nebude bolestivé, bude to spíš poučné.“

Takže ne „au“, ale „aha“ ? 

„Přesně tak.“

Jestliže však neexistuje žádné „au“, kde je tedy „odplata“ za bolest, kterou jsme způsobili ? 

„Bůh nemá zájem srážet vás zpátky. Bůh chce urychlit váš růst. Jste na cestě evoluce, nikoli na cestě do pekla. Cílem je vědomí, nikoli odplata.“

Bůh nás nechce „podrážet“, chce nás „podporovat“.

„To nebylo špatné. Řekl jsi to velmi dobře.“

Myslím, že bychom se na to měli dívat optimisticky. Mnoho let jsem měl výčitky svědomí a zdá se, že někteří lidé si myslí, že by je měli mít navždy. Ale pocit viny a lítost není totéž. Jestliže přestanu mít výčitky svědomí, neznamená to, že nelituji toho, co jsem udělal. Lítost může být poučná, kdežto pocit viny nás oslabuje.

„Máš naprostou pravdu.“

Osvobodíme-li se od pocitu viny, můžeme se vyvíjet. Můžeme v životě něčeho dosáhnout.

Pak se můžeme opět spřátelit sami se sebou - a potom i s tebou.

„To opravdu můžete. Až poznáte, čím opravdu jste, spřátelíte se se svým já a zamilujete se do něho.

A až poznáte své já, poznáte mne.“

A tím ukončíme první krok na cestě k Bohu.

„Ano.“

Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché, jak říkáš.

„Je to tak jednoduché. Důvěřuj mi.“

(6)

ŠESTÁ KAPITOLA

To je druhý krok, že ano ? 

„Ano, to je druhý krok. A ten je velice obtížný.“

Je obtížný, protože nevím, zda ti mohu důvěřovat.

„Děkuji ti za upřímnost.“

Promiň.

„Nikdy se neomlouvej za to, že jsi upřímný.“

Neomlouvám se za to, co jsem řekl. Ale mrzí mě, jestli tě to urazilo.

„Mě nemůžeš urazit.“

Nemohu tě urazit ? 

„Nemůžeš.“

Ani když udělám něco strašného ? 

„Ani když uděláš něco strašného.“

Nerozzlobíš se a nepotrestáš mě ? 

„Ne.“

To znamená, že si mohu dělat, co chci.

„To sis mohl dělat vždycky.“

To vím, ale měl jsem strach, že budu potrestán na onom světě.

„Ty se musíš bát Boha, abys nedělal nic „špatného“ ?“

Někdy ano. Když je pokušení příliš silné, potřebuji se bát toho, co se mi stane po smrti - jedině strach o mou nesmrtelnou duši mě zastaví.

„Opravdu ?  Chceš snad říct, že jsi chtěl udělat něco tak strašného, že ses bál, že bys mohl ztratit svou nesmrtelnou duši, kdybys to udělal ?“

Ano, vzpomínám si na jeden takový případ.

„Co to bylo ?“

Ty chceš, abych ti to řekl přímo tady ?  Před Bohem a přede všemi ? 

„Jsi roztomilý. Řekni mi to. Přiznání je pro duši dobré.“

Tak dobře. Chtěl jsem spáchat sebevraždu.

„Ty jsi chtěl spáchat sebevraždu ?“

Jednou jsem o tom přemýšlel opravdu vážně. A netvař se tak překvapeně. Víš o tom všechno. Ty jsi mi v tom zabránil.

„Láskou, ne strachem.“

Bylo v tom trochu strachu.

„Bylo ?“

Měl jsem strach z toho, co by se mi stalo, kdybych si vzal život.

„A tak jsme začali náš rozhovor.“

Ano.

„A dnes, po třech knihách Hovorů s Bohem, se mě stále ještě bojíš ?“

Nebojím.

„To je dobře.“

Jenže někdy se tě bojím.

„A kdy se mě bojíš ?“

Když ti nedůvěřuji. Když nevěřím, že opravdu mluvím s Bohem. Když nevěřím tvým fantastickým slibům.

„Ty stále ještě nevěříš, že k tobě mluví Bůh ?  To se čtenáři podiví.“

Podiví se tomu, že jsem člověk ?  Myslím, že to vědí.

„Ovšemže to vědí, ale myslí si, že některé věci jsou ti jasné - a že jsi přesvědčen, že mluvíš

s Bohem.“

Jsem o tom přesvědčen.

„To je už lepší.“

Jenže někdy o tom přesvědčen nejsem.

„A kdy o tom nejsi přesvědčen ?“

Když mám pocit, že nemohu věřit tomu, co mi říkáš.

„A kdy máš takový pocit ?“

Když to, co říkáš, zní příliš pěkně na to, aby to byla pravda.

„Rozumím.“

Začnu se bát. Co když to není pravda ?  Co když si to všechno vymýšlím ?  Co když si vymýšlím Boha, který řekne všechno, co chci ?  Co když říkáš jen to, co chci slyšet, abych mohl ospravedlnit své chování ?  Z toho, co mi říkáš, mám dojem, že si mohu beztrestně dělat, co chci. Nemusím mít žádné obavy, žádný strach. Na onom světě se mi nic nestane. Kdo by si nepřál takového Boha ? 

„Ty, jak vidím.“

Ale já si ho přeji - jenže někdy ne.

„A kdy si ho nepřeješ ?“

Když mám strach. Když si myslím, že ti nemohu důvěřovat.

„Co si myslíš, že se ti stane ?“

Co se mi stane, když budu věřit tomu, co říkáš, a nakonec se ukáže, že nejsi Bůh ? 

„Ano.“

Mám strach, že mě Bůh uvrhne do pekla.

„Za co ?  Za to, že jsi měl smyšlený rozhovor ?“

Za to, že popírám jediného pravého Boha a že k tomu navádím druhé. Za to, že jim říkám, že jejich činy nemají žádné nepříjemné následky, a tím je podněcuji, aby dělali něco, co by nedělali, kdyby se tě báli.

„Opravdu si myslíš, že jsi tak mocný ?“

To ne, ale myslím si, že lidi je snadné ovlivnit.

„Proč tedy nejsou ovlivněni těmi, kteří říkají, že se máte Boha bát ?  Proč neskoncují se svým destruktivním chováním ?“

Cože ? 

„Náboženství už po staletí říká lidem, že je pošlu do pekla, nebudou-li ve mne věřit a nepřestanou-li dělat určité věci.“

To vím.

„A myslíš, že ty věci lidé přestávají dělat ?“

Ani ne. Lidstvo se zabíjí, jako se zabíjelo vždycky.

„Jenže mnohem rychleji než dříve, neboť dnes máte zbraně hromadného ničení.“

A nejsme jeden k druhému méně krutí, než jsme vždycky byli.

„I já si toho všiml. Tak proč si myslíš, že staletí vlastně tisíciletí - náboženství neovlivnila lidi a že je nějak ovlivníš ty a že pak budeš odpovědný za jejich činnost ?“

Nevím. Občas si to asi musím myslit, abych se mírnil.

„Ale proč ?  Co si myslíš, že bys dělal, kdyby ses nemírnil ?“

Vylezl bych na nejvyšší střechu a křičel bych, že jsem konečně našel Boha, kterého mohu milovat!  Pozval bych všechny lidi, aby se seznámili s mým Bohem !  Každému, koho potkám, bych vyprávěl všechno, co o tobě vím !  Osvobodil bych lidi od strachu z Boha a tím od strachu z člověka !  Osvobodil bych je od strachu ze smrti !

„A ty si myslíš, že za to tě Bůh potrestá ?“

Jestliže se v tobě mýlím, pak mě potrestáš. Nebo mě potrestá on. Nebo mě potrestá něco - cokoli.

„Já tě nepotrestám. Oh, Neale, Neale, Neale... je-li tvým největším zločinem to, že maluješ obraz příliš láskyplného Boha, myslím, že ti bude odpuštěno - pokud i nadále musíš věřit v Boha, který odměňuje a trestá.“

A co když tím, co říkám, povzbudím druhé, aby dělali špatné věci, aby lhali, znásilňovali a zabíjeli ? 

„Kdyby tomu tak bylo, pak by za lidské činy byl zodpovědný každý filozof, který kdy mluvil nebo psal proti morálnímu kódu své doby.“

Možná že za to filozofové zodpovědní jsou.

„A chceš věřit v Boha, který stvořil takový svět ?  Chceš si vybrat takového Boha ?“

To není otázka výběru. Nejsme tu v Božím supermarketu. O tom my nerozhodujeme. Bůh je Bůh a my ho musíme správně chápat, nebo půjdeme do pekla.

„Tomu věříš ?“

Ne, Jenže někdy tomu věřím.

„A kdy ?“

Když ti nedůvěřuji. Když nevěřím v Boží dobrotu a lásku. Když se dívám na všechny bytosti na této Zemi jako na děti nižšího Boha.

„A cítíš to často ?“

Musím přiznat, že dnes už ne. Ale dříve jsem to cítil často. A jak často !  Od doby našich hovorů jsem však změnil svůj názor na mnoho věcí. Vlastně jsem nezměnil názor, ale dovolil jsem si věřit tomu, co jsem vždycky v hloubi duše věděl a čemu jsem chtěl věřit.

„A je to tak špatné ?“

Ne. Je to dobré. Celý můj život se změnil. Opět mohu věřit v tvou dobrotu a proto mohu věřit ve svou dobrotu. Protože věřím, že jsi mi odpustil všechno, co jsem udělal, jsem schopen odpustit sám sobě. Protože jsem se přestal bát, že jednoho dne budu někde nějak potrestán Bohem, přestal jsem trestat sám sebe.

Někteří lidé říkají, že je špatné nevěřit v trestajícího Boha. Já však vidím, že z toho pochází jen dobro. Neboť jestliže chci udělat něco dobrého - dokonce i ve vězení, třeba přesvědčit nějakého vězně, aby neubližoval druhým nebo aby přestal ubližovat sobě - budu muset odpustit sám sobě a budu se muset přestat trestat.

„Výborně. Chápeš to.“

Opravdu to chápu. A také jsem se nevzdal všeho, co jsem se dověděl během našich rozhovorů. Teď však potřebuji nějaký nástroj. Nástroj, který mi pomůže navázat s tebou opravdu přátelský vztah.

„Takové nástroje ti dávám.“

Ano, to je pravda. Ještě než jsem tě požádal, ty jsi odpověděl.

„Jako vždycky.“

Jako vždycky. Tak mi řekni, jak se naučím důvěřovat ? 

„Tím, že nebudeš muset.“

Naučím se důvěřovat tím, že nebudu muset důvěřovat ? 

„Ano.“

Vysvětli mi to.

„Jestliže od tebe nic nepotřebuji ani nechci, musím ti důvěřovat ?“

Myslím, že nemusíš.

„Správně.“

Takže nejvyšší úroveň důvěry je nemuset důvěřovat ? 

„Opět správně.“

Ale jak dosáhnu toho, že od tebe nebudu nic chtít ani potřebovat ? 

„Tím, že si uvědomíš, že už to je tvoje. Že všechno, co potřebuješ, už máš. Že ještě než požádáš, já ti vyhovím. Proto není nutné o nic žádat.“

Protože nemusím žádat o něco, co již mám.

„Přesně tak.“

Jestliže však něco mám, proč bych si myslil, že to potřebuji ? 

„Protože nevíš, že to máš.“

Chceš říct, že když si myslím, že něco potřebuji, že to opravdu potřebuji ? 

„Myslíš si, že to potřebuješ.“

Jestliže si však myslím, že Bůh uspokojí všechny mé potřeby, nebudu si myslit, „že něco potřebuji“.

„Správně. Proto je víra tak mocná. Jestliže věříš, že všechny tvé potřeby budou vždycky uspokojeny, pak nemáš prakticky žádné potřeby. A to je samozřejmě pravda, která se stane tvou zkušeností, takže tvá víra bude „ospravedlněna“. Všechno závisí pouze na změně tvého očekávání.“

Co očekávám, to dostanu ? 

„Tak nějak, ano. A přece skutečný Mistr žije mimo sféru očekávání. Neočekává a nepřeje si nic než to, co se „naskytne“.“

Jak to ? 

„Protože ví, že má všechno. A proto s radostí přijme cokoli, co se v daném okamžiku naskytne.

Ví, že všechno je dokonalé, že život je dokonalost, která se rozvíjí.

Za takových okolností není důvěra nutná.“

Jinými slovy, „důvěra“ se stane „vědomostí“.

„Ano. Existují tři úrovně vědomí: naděje, víra a vědomost.

Máš-li „naději“, že se něco stane, přeješ si, aby se to stalo, ale nejseš si tím jistý.

Máš-li v něco „víru“, myslíš si, že to existuje nebo že se to stane. Nejseš si tím jistý, ale myslíš si, že si tím jistý jsi, a věříš tomu, dokud se nesetkáš s něčím, co tomu odporuje.

Máš-li o něčem „vědomost“, myslíš si, že to existuje nebo že se to stane. Jseš si tím jistý a nepřestaneš si tím být jistý, ani když se setkáš s něčím, co tomu odporuje. Neposuzuješ nic na základě povrchního zdání, neboť víš, co je realita.“

Takže ti mohu důvěřovat, protože vím, že ti důvěřovat nemusím.

„Správně. Protože víš, že se stane něco dokonalého.

Nevíš přesně co, ale víš, že to bude dokonalé. Víš, že se nemusí stát to, co si přeješ ty, ale víš, že se stane to, co je dokonalé. A jak dosahuješ mistrovství, pomalu mizí rozdíl mezi tím, co si přeješ, a tím, co se děje. Něco se stane a ty si nepřeješ, aby se stalo nic jiného. Právě skutečnost, že preferuješ to, co se děje, to činí dokonalým.

Skutečný Mistr vždycky dává přednost tomu, co se děje. Až se to naučíš, i ty dosáhneš mistrovství.“

Ale... ale to je totéž, jako bych nedával přednost ničemu !  Měl jsem za to, že jsi vždycky říkal: „Tvůj život vychází z tvých úmyslů.“ Jak to může být pravda, jestliže nemám žádné preference ? 

„Měj úmysly, ale neměj očekávání. A už vůbec neměj požadavky. Neupínej se na dosažení určitého výsledku. Ani mu nedávej přednost. Povznes své návyky na úroveň preferencí a své preference na úroveň přijetí reality.

To je cesta k vnitřnímu klidu. To je cesta k mistrovství.“

Právě o tom píše Ken Keyes, velký učitel a spisovatel, ve své vynikající knize „A Handbook to Higher Consciousness“ (Příručka k vyššímu vědomí).

„Vskutku. Jeho formulace této myšlenky jsou velmi důležité a pro mnoho lidí doslova průkopnické.“

Keyes hovoří o změně návyků v preference. Sám se to musel naučit, protože mu ochrnula dolní polovina těla a větší část života strávil v kolečkové židli. Kdyby byl „navyklý“ na větší pohyblivost, nikdy by nemohl být šťastný. Keyes si však uvědomil, že naše štěstí závisí na našem vnitřním postoji k vnějším okolnostem, nikoli na vnějších okolnostech samotných.

To bylo jádrem jeho psaní, ačkoli ve většině svých knih se o svém tělesném postižení nezmiňuje. Proto když ho lidé poprvé viděli na jeho přednáškách, byli šokováni tím, že se nemohl hýbat a seděl v kolečkové židli. Psal s takovou radostí ze života, že si všichni myslili, že má v životě všechno, co si kdy přál.

„A skutečně měl všechno, co si kdy přál !  Ta poslední čtyři slova však obsahují nesmírné tajemství. Tajemství života spočívá v tom, že chcete všechno, co máte, nikoli v tom, že máte všechno, co chcete.“

To sis vypůjčil od dalšího úžasného spisovatele, Johna Graye.

„John je skutečně úžasný spisovatel. Ale kdo si od koho „vypůjčuje“ ?  Ty myšlenky jsem mu dal já. Právě tak jsem inspiroval Kena Keyese.“

Který je dnes u tebe.

„Ano - a vysvobozený ze své kolečkové židle.“

To jsem opravdu rád !  Škoda že v ní musel strávit velkou část svého života.

„To není škoda !  Je to požehnání !  Ken Keyes změnil miliony životů právě proto, že byl v té židli. Miliony životů. Na to nezapomínej. Kenův život byl požehnáním, neboť duši, která se tehdy jmenovala Ken, poskytl zážitky, po kterých toužila.

To platí o životě každého člověka. Nic se neděje náhodně, neexistují žádné shody okolností a Bůh nedělá chyby.“

Jinými slovy, všechno je dokonalé.

„Správně.“

I když to tak někdy nevypadá.

„Zejména když to tak nevypadá. Je to znamení, že si máte na něco vzpomenout.“

Takže vlastně říkáš, že bychom měli být vděční za to nejhorší, co se nám kdy stane ? 

„Vděčnost je nejrychlejší formou léčení.

Čemu se bráníš, to trvá. Za co jsi vděčný, to ti poslouží.

Už jsem ti řekl:

Posílám vám jen anděly.

A teď k tomu dodám:

Dávám vám jen zázraky.“

Války jsou zázraky ?  Zločiny jsou zázraky ?  Nemoci jsou zázraky ? 

„Co si o tom myslíš ?  Kdybys měl začít odpovídat, místo abys ses pořád jen ptal, co bys řekl ?“

Co bych řekl, kdybych byl tebou ? 

„Ano.“

Řekl bych... Každá událost v životě je zázračná, stejně jako sám život. Stvořil jsem život tak, aby poskytoval vaší duši dokonalé nástroje, které vám umožní stát se tím, čím opravdu jste. Proto nic a nikoho neodsuzujte. Milujte své nepřátele, modlete se za své pronásledovatele a přijímejte každý okamžik jako poklad, jako dokonalý dar od dokonalého Stvořitele.

Řekl bych... Snažte se něčeho dosáhnout, ale nevyžadujte to.

„Řekl bys to dobře, můj příteli. Stáváš se poslem, jakým byl Ken Keyes. Ale vraťme se k jeho učení, neboť Ken řekl: povzneste své návyky na úroveň preferencí. A ty dnes budeš učit: nemějte žádné preference.“

To budu učit ? 

„Ano.“

A kdy ? 

„Začni to učit teď hned. Co bys řekl, kdybys to měl učit ?“

Co bych řekl, kdybych byl tebou ? 

„Ano.“

Řekl bych... Jestliže vyžadujete určité výsledky, abyste byli šťastní, pak máte návyk. Jestliže si jen přejete určitý výsledek, máte preferenci. Jestliže nemáte žádné preference, přijímáte všechno. Dosáhli jste mistrovství.

„Výborně. To je velice dobré.“

Ale mám jednu otázku. Není volba našich záměrů totéž jako oznámení našich preferencí ? 

„Vůbec ne. Můžete chtít, aby se něco stalo, aniž to preferujete. Vaše preference je vlastně oznámením světu, že jsou možné alternativní výsledky. Bůh si nic takového nepředstavuje a proto nemá žádné preference.“

Chceš říct, že Bůh si skutečně přál, aby se stalo všechno, co se stalo ? 

„Jak jinak by se to mohlo stát ?  Nebo se domníváš, že se může stát cokoli, co by bylo proti Boží vůli ?“

Když to říkáš takhle, mám pocit, že odpověď musí být záporná. Když se však podívám na všechny hrůzy, které se staly v historii lidstva, nemohu uvěřit, že Bůh chtěl, aby se staly.

„Mým záměrem je dovolit vám, abyste si sami zvolili výsledky své činnosti, abyste si sami vytvářeli a prožívali svou vlastní realitu. Vaše historie je záznamem toho, co jste chtěli udělat. A co jste chtěli vy, to jsem chtěl i já, neboť mezi námi není žádný rozdíl.“

Nemyslím si, že bychom chtěli všechno, co se stalo v historii lidstva. Ani si nemyslím, že bych chtěl všechno, co se stalo v mém životě. Mám dojem, že mnohokrát došlo k nechtěným výsledkům.

„Žádné výsledky nejsou nechtěné, ačkoli některé jsou neočekávané.“

Jak může být neočekávané něco, co chceme ?  A jak můžeme chtít něco, co neočekáváme ? 

„Na úrovni duše chcete vždycky dosáhnout výsledků, které dokonale odpovídají vašemu vývojovému stupni, abyste mohli prožívat to, čím jste.

Tyto výsledky vám umožňují dosáhnout dalšího vývojového stupně, abyste se mohli stát tím, čím se stát chcete.

Pamatuj si, že smyslem vašeho života je neustále obnovovat své já podle nejkrásnější verze nejkrásnější představy, kterou jste kdy měli o tom, čím jste.“

To bych už dokázal opakovat i ve spánku.

„To je zajímavé, neboť můžeš-li to opakovat ve spánku, znamená to, že ses konečně probudil.“

To je chytré. Velice zajímavý obrat.

„Takové je všechno v životě, můj příteli. Všechno.

Tak co jsme se tady naučili ?  Co si zapamatuješ ?“

Zapamatuji si, že to, co chci, je vždycky to, co se děje, ale to, co se děje, nemusí být vždycky to, co jsem očekával. Ale jak je to možné ? 

„Stává se to, když nevíš, co chceš.“

Tím chceš říct, když si myslím, že něco chci, ale ve skutečnosti chci něco jiného ? 

„Přesně tak. Na tělesné úrovni věříš, že chceš určitý výsledek, ale na úrovni duše chceš něco jiného.“

Člověče, to je šílené !  Jak mohu vědět, co mám očekávat, jestliže vytvářím svou realitu na úrovních vědomí, které si neuvědomuji ? 

„To vědět nemůžeš. Proto jsem ti řekl: „Žij bez očekávání.“ A proto jsem ti také řekl, abys v každé situaci „viděl dokonalost“.“

To jsi mi opravdu řekl už v Hovorech s Bohem.

„Abys to lépe pochopil, promluvíme si teď o třech úrovních života: nadvědomí, vědomí a podvědomí.“

„Na nadvědomé úrovni si vytváříte svou realitu s plným vědomím toho, co děláte. To je duchovní úroveň. Na vědomé úrovni si většina z vás neuvědomuje své nadvědomé záměry.

Na vědomé úrovni si vytváříte svou realitu s určitým vědomím toho, co děláte. Kolik si toho uvědomujete, to závisí na vaší „úrovni vědomí“. To je tělesná úroveň. Když se vydáte na duchovní cestu, snažíte se rozšířit své vědomí tak, aby obsahovalo širší realitu, o které víte, že existuje.

Na podvědomé úrovni nevytváříte svou realitu vědomě. Děláte to podvědomě a nevíte proč. Není to špatná úroveň a proto byste ji neměli odsuzovat. Řídí automatické procesy jako například růst vlasů nebo pravidelný tep srdce. Nachází také okamžitá řešení problémů. Když si však neuvědomuješ, které části svého života vytváříš automaticky, můžeš mít pocit, že svůj život nemáš pod kontrolou, že je „důsledkem“, nikoli příčinou. Můžeš se dokonce považovat za oběť. Proto je důležité uvědomit si, čeho si nechceš být vědom.

Později v tomto dialogu budu hovořit o vědomí a těch jeho úrovních, které produkují to, čemu říkáte osvícení.“

Je možné mít tytéž záměry na všech úrovních vědomí najednou ? 

„Je. Takové totální vědomí nazývají někteří lidé „vyšším vědomím“ nebo „vědomím Krista“. Je to plně integrované vědomí.

Na úrovni integrovaného vědomí jste plně tvůrčí. Všechny tři úrovně jsou naprosto sjednocené. Lze o vás říci, že máte „všech pět pohromadě“. Ale je to mnohem víc, neboť celek je víc než součet jeho částí.

Integrované vědomí není pouhou směsí nadvědomí, vědomi a podvědomí. Je to „transcendentální“ jednota všech tří úrovní. Na této úrovni vstupujete do sféry čistého bytí. Toto bytí je nejvyšším zdrojem vaši tvořivosti.“

Takže pro člověka s „vyšším vědomím“ jsou výsledky vždycky chtěné a nikdy neočekávané ? 

„Ano.“

A stupeň neočekávanosti určitého výsledku ukazuje, na jaké úrovni vnímáme realitu.

„Přesně tak.“

Takže Mistr je ten, kdo vždycky souhlasí s výsledky, ať už se jeví jakkoli nepříznivé, protože ví, že je na některé úrovni vědomí musel chtít.

„Začínáš tomu rozumět. Začínáš chápat něco, co je velmi složité.“

A proto Mistr považuje všechno za dokonalé !

„Výborně !  Teď jsi to pochopil !“

Mistr si nemusí vždycky uvědomovat, na jaké úrovni chtěl dosáhnout určitých výsledků, ale nikdy nepochybuje o tam, že jich na nějaké úrovni dosáhnout chtěl.

„Přesně tak.“

A proto Mistr nikdy nic neodsuzuje. Neboť nepochybuje o tom, že na určité úrovni sám vytvořil to, co prožívá.

„Ano.“

A ví také, že když se mu nelíbí, co vytvořil, může to změnit.

„Ano.“

A že odsuzování nemá v tomto procesu místo. Neboť to, co odsuzujete, vlastně udržujete.

„I tohle je velice hluboké, velice složité. Pochopil jsi to dokonale.“

Stejně dokonalé by bylo, kdybych to nechápal.

„Máš pravdu.“

Všichni jsme přesně tam, kde máme být. Vždycky.

„Ano - jinak byste tam nebyli.“

Pro svůj vývoj potřebujeme přesně to, co máme a co prožíváme v tomto okamžiku.

„Opět máš pravdu.“

A jestliže nic nepotřebujeme, nemusíme důvěřovat Bohu.

„To jsem už říkal.“

A když nemusíme důvěřovat Bohu, pak mu důvěřovat můžeme. Neboť nelpíme na dosažení určitých výsledků, ale věříme, že ať už se stane cokoli, bude to pro naše nejvyšší dobro.

„A tím jsme uzavřeli kruh. Bravo !“

Nejkrásnější na tom je, že když nelpíme na dosažení určitých výsledků, osvobozujeme tím svou podvědomou mysl od všech otázek, proč jsme takových výsledků nedosáhli, což nám otvírá cestu k určitému výsledku, který jsme vědomě chtěli.

„Ano !  Můžete dělat víc věcí automaticky. Dostanete-li se do obtížné situace, automaticky víte, že všechno dobře dopadne. Vyskytne-li se nějaký problém, okamžitě víte, že už byl vyřešen –

 automaticky.

Těchto výsledků jste dosáhli podvědomě. Všechno se začne dít automaticky, zdánlivě bez vašeho nejmenšího úsilí. Všechno začne fungovat. Všechno se vám daří, za ničím se nemusíte honit.

K této změně dochází bez vědomého úsilí. Negativní představy o tom, čím opravdu jste a čím můžete být, odcházejí stejně podvědomě, jako jste je získali.

Nevíte, kde a jak jste je získali, a nebudete vědět, kde a jak jste se jich zbavili. Váš život se najednou změní. Doba mezi vědomým pojetím myšlenky a její realizací ve vašem životě se začne zkracovat, až nakonec úplně zmizí a vy budete dosahovat výsledků okamžitě.“

Výsledků vlastně nedosahuji, prostě si uvědomuji, že už existují. Všechno už bylo vytvořeno a já prožívám to, co jsem schopen prožívat na své úrovni vědomí a porozumění.

„Vidím, že ses stal poslem. Jsi spíš ten, kdo přináší poselství, než ten, kdo je hledá. Jsi schopen formulovat celou kosmologii. Do svého posledního prohlášení jsi dokonce zahrnul pravdu o povaze času.“

Ano. V tom smyslu, jak jsme jej chápali, čas neexistuje. Existuje jen jediný okamžik - věčný okamžik přítomnosti. V tomto okamžiku se děje všechno, co se kdy stalo, co se děje a co se kdy stane. Jak už jsi řekl v Třetí knize Hovorů s Bohem, je to jako obrovský magnetický disk v počítači. Všechny možné výsledky už byly „naprogramovány“. Všichni prožíváme takové výsledky, jaké produkujeme volbou, kterou učiníme - jako když hrajeme šachy s počítačem. Na disku už existují všechny tahy. Jakého výsledku dosáhneme, záleží na tom, jaký tah uděláme.

„To je velice dobrý příklad. Má však jednu vadu.“

Jakou ? 

„Přirovnává Život ke hře. Vypadá to, jako bych si s vámi jen hrál.“

Ano. Dostávám dopisy od lidí, kterým se to nelíbí. Říkají, že nesouhlasí s tím, co bylo řečeno v Hovorech s Bohem o událostech a čase. Nelíbí se jim, že jsme pouhými figurkami, kterými Bůh pro svou vlastní zábavu pohybuje po šachovnici života.

„Myslíš, že já jsem takový Bůh ?  Jestliže si to myslíš, pak mě za takového budeš považovat. Po tisíce let mají lidé své představy o Bohu a podle toho mě vidí. Tohle je největší tajemství:

Ukážu se vám, jak mě vidíte.“

To je fantastické !

„Ano, fantastické. Bůh se zdá být takový, jakého ho vidíte. Jak mě vidíš ty ?“

Vidím tě jako Boha, který mi dává nástroje k tomu, abych si vytvářel svůj život podle své volby.

„A jedním z nejúčinnějších nástrojů je tvé přátelství s Bohem. Tomu věř.“

Věřím ti. Protože už vím, že ti věřit nemusím. Životní proces je životní proces. Důvěra není nutná, nutná je vědomost.

„Přesně tak.“

(7)

SEDMÁ KAPITOLA

V mládí jsem nebyl tak nedůvěřivý. Nikdy jsem nepotřeboval, aby mi bylo všechno tak podrobně vysvětlováno. Vždycky jsem věřil, že všechno dobře dopadne.

Byl jsem velký optimista. Dalo by se říci, že jsem byl až lehkovážný. Vzhledem k tomu, že jsem byl vychován ve strachu z Boha, můj optimismus se mohl jevit dvojnásobně lehkovážným. Nicméně takový jsem byl. Jako dítě jsem vždycky „věděl“, že dosáhnu toho, co chci - a vždycky jsem toho dosáhl. Obvykle bez velké námahy. To se nelíbilo mému bratrovi, který si často stěžoval, že nemá „takové štěstí jako Neale“. Jednou jsem slyšel, jak mu otec odpověděl. „Neale si své štěstí vytváří.“

Otec měl pravdu. Byl jsem takový částečně díky svým rodičům. Matka mě učila milovat život a všechno tvůrčí a otec mi dal sebedůvěru. Ať už jsem stál před jakýmkoli úkolem, znovu a znovu se mě ptal: „Jak to můžeš udělat, jestliže to nezkusíš ?“

Když mi bylo patnáct, otec mi řekl něco, co jsem nikdy nezapomněl. „Synu,“ řekl mi, „není jediný 'správný způsob', jak něco udělat. Je jen způsob, jakým to děláš ty. Snaž se, aby tvůj způsob byl správný.“

„Jak to mám udělat ?“  zeptal jsem se ho. „Prostě to udělej,“ odpověděl. O pětatřicet let později shrnula firma Nike tento názor do krátkého sloganu.

„Prostě to udělej.“

Jak jsem řekl dříve, už na střední škole jsem se věnoval mnoha mimoškolním aktivitám. Přesto jsem měl dobré známky z předmětů, které mě bavily. Byl jsem dobrý v angličtině, politické vědě, hudbě a cizích jazycích. V předmětech, které mě nudily - biologie, algebra, geometrie - jsem stěží prolézal. University of Wisconsin mě přesto přijala... na zkoušku.

Dlouho jsem tam však nezůstal. Po třech semestrech mě děkan požádal, abych odešel, ale mě to nevadilo. Byl jsem netrpělivý a chtěl jsem se dostat do rozhlasu.

Když jsem byl ze školy vyhozen, otec mi řekl: „Teď se o sebe musíš starat sám. Já pro tebe udělal, co jsem mohl, ale ty chceš žít svým vlastním způsobem.“

Měl jsem zároveň hrozný strach a hroznou radost. V té době jsem už měl určitou zkušenost s prací v rozhlase, nebo jsem občas pracoval jako neplacený hlasatel pro jednu malou rozhlasovou stanici, která právě začala vysílat. Šel jsem tedy za manažerem jiné rozhlasové stanice a drze jsem mu řekl, že by mě měl zaměstnat.

Larry LaRue se na mě pobaveně podíval a řekl: „A proč bych to měl udělat ?“

„Protože jsem lepší než všichni vaši hlasatelé.“

Larry se přestal smát, ale stále se usmíval.

„Chlapče,“ řekl, „líbíš se mi. Máš chucpe.“ (Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená. Pamatuji se, že jsem si říkal, to je dobré.)

„Tak víš co ?“  Larry se ke mně naklonil. „Přijď sem dnes v osm hodin večer a já řeknu hlasateli, aby ti ukázal, co máš dělat. V devět hodin začínáš. Budu poslouchat. Jestli ti nezavolám do půl desáté, vypadni a už se tu neukazuj.“

Podíval se na mě čtveráckým pohledem.

„Tak dobře,“ řekl jsem a podal mu ruku. Pak jsem dodal, „Večer čekám na telefon.“ Vyšel jsem ven - a na parkovišti se mi udělalo špatně od žaludku.

Když jsem večer vzal do ruky mikrofon, bylo mi stále ještě na zvracení. Nejistě jsem uvedl reklamu a pak jsem začal pouštět hudbu. Po několika písničkách jsem se podíval na hodiny. Bylo 9.28 a Larry ještě nezavolal. Byl jsem hrozně sklíčený a připravoval se, že uvolním místo nočnímu hlasateli. Ten nakoukl do místnosti právě ve chvíli, kdy jsem si bral své věci.

„Šéf je na druhé lince,“ řekl a zavřel dveře. Já zvedl telefon.

„Jsi přijat,“ zabručel Larry. „Zůstaň tam do jedenácti. V devět ráno přijď do mé kanceláře.“

Nikdy mu nezapomenu, že mi dal takovou šanci. Někdo jiný by mě vyhodil. O mnoho let později, když jsem byl ředitelem v jedné rozhlasové stanici v Baltimoru, jsem mu tu laskavost vrátil v jednom programu, který jsem nazval „La Rule LaRue: dejte šanci mladým lidem“.

Chodilo za mnou mnoho mladých lidí, kteří měli zájem o práci v rozhlase. Nemohl jsem je posadit k mikrofonu, jako to udělal Larry - byli jsme příliš důležitou stanicí, než aby nám to prošlo - ale vždycky jsem je pozval k sobě do kanceláře a vyslechl jejich zkušební nahrávky. Vždycky jsem jim poradil, co mají dělat, aby se zdokonalili. Nikdy jsem však nikoho nepřijal. Myslím, že ty dny byly už pryč. Dnes určitě skončily. Moje generace byla poslední, která se mohla někam dostat postranním vchodem. Je to škoda. Potřebujeme víc míst, kde by se mladí lidé mohli otrkat. Tlak na mladé lidi je dnes neuvěřitelný.

A mnozí z nich jsou dnes mnohem méně připraveni. O tom bych tu rád hovořil. Vzdělání, které jsem dostal na střední škole v Milwaukee, se rovná vzdělání, které dnes dostane univerzitní student - pokud má štěstí.

„Musíte zlepšit školský systém, musíte znovu podnítit ducha zvídavosti a radost z učení. V Druhé knize Hovorů s Bohem jsem vám dal několik rad. Tady je nebudu opakovat. Můžete si je znovu přečíst a pak je užívat v praxi.“

Užívat je v praxi ? 

„Život je procesem neustálého přetváření. Měli byste lidem umožnit, aby přetvořili „školu“ podle nejkrásnější verze té nejkrásnější vize, jakou kdy měli.“

Přetvořit školu není zdaleka všechno, co musíme udělat. Dokud budeme dětem dovolovat, aby trávily dvacet hodin denně před televizí a dalších dvacet hodin před hracími automaty, nikdy se nám nepodaří podnítit jejich zvídavost. Z televize se děti moc nenaučí.

„Naopak, naučí se spoustu věcí. Naučí se hledat okamžité uspokojení, naučí se očekávat, že se všechny životní problémy vyřeší během osmadvaceti minut, a naučí se vyjadřovat svou nespokojenost násilným chováním.“

Představitelé zábavního průmyslu popírají, že televize, filmy a videohry vedou mladé lidi k násilnému chování.

„Jsou to ti samí lidé, kteří prodávají reklamy za miliony dolarů, protože věří, že během třiceti vteřin ovlivní chování lidí ?“

Ano.

„Chápu.“

Videohry přece nemohou otupit citlivost dětí vůči smrti a násilí. Děti vědí, že jsou to „jen hry“.

„Víš, čeho se v některých policejních a vojenských akademiích užívá při cvičení koordinace a chladnokrevné střelby ?“

Videoher.

„Já jsem jen položil otázku. Je na tobě najít odpověď. Znáš nějaký účinnější nástroj ?“

Člověče, o tom bych tady asi neměl psát.

„Proč ne ?“

Lidé ode mě nechtějí kritiku společnosti a už vůbec ji nechtějí od tebe. Tohle je kniha o Bohu. Bůh nemá mít žádné názory na aktuální sociální problémy.

„Máš na mysli problémy skutečného života ?“

Mluvím o politických a sociálních problémech. Ty se máš zabývat problémy duchovními. A já také.

„Může být něco duchovnějšího než snaha najít způsob, jak zabránit dětem, aby se mezi sebou zabíjely ?  Potřebuješ víc případů hromadného zabíjení v našich školách, abys pochopil, že máme skutečný problém ?“

Všichni si uvědomujeme, že máme problém, ale nevíme, jak jej vyřešit.

„Víte, jak jej vyřešit. Ale nemáte k tomu dostatečnou vůli.

Zaprvé věnujte svým dětem víc času. Přestaňte se chovat, jako by se od svých jedenácti let měly starat samy o sebe. Zajímejte se o jejich život. Hovořte s jejich učiteli. Seznamte se s jejich přáteli. Snažte se je ovlivnit. Účastněte se jejich života.

Zadruhé se aktivně postavte proti násilí a proti všem vzorům násilí v jejich životě. Vzory mají vliv. Obrazy učí rychleji než slova.

Trvejte na tom, aby filmaři, televizní producenti, výrobci videoher a ostatní dodavatelé kultury vytvořili nový kulturní vzor a novou etiku - etiku nenásilného chování.

Zatřetí zajistěte, aby dětem nebyly dostupné prostředky a nástroje násilí.

Odstraňte násilí ze svého života, neboť jste vzorem pro své děti. Jestliže vidí, že užíváte násilí, budou jej užívat také.“

Znamená to, že bychom neměli děti bít ? 

„Copak neznáte žádný jiný způsob, jak učit ty, které milujete nejvíc ?  Je zastrašování a ubližování jediný způsob, jak je něčemu naučit ?

Vaše kultura už dlouho užívá tělesné bolesti jako trestu za nežádoucí chování nejen u dětí, ale i u dospělých. Dokonce zabíjíte lidi, abyste jim zabránili zabíjet.

Je šílené užívat k řešení problému energii, která problém způsobila.

Je šílené opakovat nežádoucí způsoby chování za účelem jejich odstranění.

Je šílené chovat se tak, jak nechcete, aby se chovaly vaše děti.

A vrcholem šílenství je předstírat, že se nic z toho neděje, a pak se divit, proč se vaše děti chovají jako šílenci.“

Chceš říct, že jsme všichni šílenci ? 

„Pouze šílenství definuji. Vy sami musíte rozhodnout, kdo a co jste. Děláte to ostatně každý den. Každý akt je aktem sebeurčení.“

Mluvíš trochu drsně.

„Proto máš přátele, aby s tebou mluvili upřímně. Chceš vědět, jaké to je přátelit se s Bohem ?  Tak tady to vidíš.

Přátelé nelžou. Přátelé nazývají věci pravými jmény. Přátelé se ti nepodbízejí, neříkají ti jen to, co si myslí, že bys rád slyšel.

Přátelé ti řeknou pravdu, ale nikdy tě neopustí. Můžeš se na ně vždycky spolehnout. Nabízejí ti podporu a bezpodmínečnou lásku.

A právě to dělá Bůh. O tom je tento dialog.“

Jak dlouho bude pokračovat ?  Měl jsme za to, že skončí na konci trilogie HSB.

„Bude pokračovat tak dlouho, jak si budeš přát.“

Takže po této knize přijde ještě jedna ? 

„Určitě. Jak už jsem ti naznačil před mnoha lety, ale nebude to dialog.“

Nebude ? 

„Ne.“

A jaká to bude kniha ? 

„Kniha, která mluví jedním hlasem.“

Tvým hlasem ? 

„Naším hlasem.“

Naším hlasem ? 

„Hovory s Bohem tě dovedly k tvému přátelství s Bohem a tvoje přátelství s Bohem tě dovede ke spojení s Bohem.

Budeme mluvit jedním hlasem a bude to neobyčejná kniha.“

Všechny knihy s Bohem jsou neobyčejné.

„Vskutku.“

Už nenapíšeme žádné dialogy, kdy bychom spolu jen hovořili ?